čtvrtek, 28. listopad 2013

Cáchy - Vydařená Rusalka

Napsal(a) 

Cáchy - Vydařená Rusalka, foto Ludwig Koerfer Cáchy - Vydařená Rusalkafoto: Ludwig Koerfer

České opery jsou zřídka kdy na programu operních domů v západní Evropě. Výjimkou jsou snad opery Leoše Janáčka a Rusalka . Dvořákovu nejpopulárnější operu uvedla koncem roku 2008 bruselská Královská opera a nyní i 140 km od Bruselu vzdálené Městské divadlo v německých Cáchách. Nutno podotknout, že obě inscenace byly velmi vydařené, ačkoliv se obě svými transpozicemi do dnešní doby silně lišily od běžných produkcí.

Porovnávat se dá jen těžko. Theater Aachen disponuje roční státní subvencí 19 miliónů eur, z toho opera vyplní více než sto večerů za sezonu. Brusel má zhruba dvojnásobek na podstatně menší počet představení. V Cáchách se představili mnohem méně známí sólisté a operní tvůrci. To ale vůbec nebylo na škodu celé inscenace, obecenstvo premiérového představení připravilo všem umělcům dlouhé ovace a po právu. Režie se ujala Němka Ewa Teilmans , výpravy v Německu působící Tyrolka Elisabeth Pedross a ženské trio doplňovala Sandra Münchow , která navrhla kostýmy. Rusalka je už osmá režie Teimansové v Cáchách a recenzenti tvrdí, že její nejlepší. Vyzdvihla roli Ježibaby, žádná stará čarodějnice, ale sex vyzařující mladá manažerka, která drží celý příběh pevně ve svých rukách. Jakoby ona přepsala Kvapilovo libreto. Režie s důrazem na detaily je logicky vystavěna. V úvodním dějství představují lesní mýtinu tři zdatné kmeny, malé jezírko s pravou vodou a stará vodovodní roura. Zámeckou zahradu v druhém dějství tvoří stejné jezírko, tentokrát s fontánou a světlými závěsy, které jsou zároveň součástí děje. V posledním dějství se vracíme do lesa, vyjadřujícího zoufalství a beznaděj Rusalky: ze stromů zůstaly jen pařezy a v pozadí je „domov“ žínek, velká skládka průmyslového odpadu. Scénografka měla zajímavé nápady a kostymérka je doplnila vhodnými černo-bílými kostýmy ze současnosti. To vše jen potvrzuje, že s dobrými nápady se dá vytvořit působivá scéna i s celkem skromnými prostředky.

Ani v obsazení nenajdeme žádné hvězdy, ale téměř výhradně talentované mladé pěvce.

V titulní roli se představila mladá 32letá Slovenka Linda Ballová a sklidila dlouhé ovace. Její technika je dokonalá, výšky jí nedělají žádné problémy a navíc je rozená herečka. To se jí hodilo zejména v 2. dějství, kde sice moc nezpívá, ale téměř neopustí scénu a musí diváky upoutat svým hereckým výkonem. Slovenská, lépe řečeno bratislavská pěvecká škola – Ballová studovala u prof. Livorové – zjevně trvá i nadále. Vhodným partnerem jí byl kanadský tenorista Chris Lysack (Princ). Se svým lyrickým hlasem se dobře hodí do Dvořákových oper. Při premiéře byl bohužel trochu indisponován (nachlazení), ale slyšel jsem ho během zkoušek, kde potvrdil svoje výborné kvality. Polský basista Jacek Janiszewski mi svým hlasovým zabarvením připomínal vodníka Eduarda Hakena a srbská sólistka Sanja Radišič byla přesvědčivá moderní Ježibaba. Bulharka Irina Pop (Cizí kněžna) disponuje silným hlasem a ani představitelé menších rolí (Hajný, Kuchtík a Lesní žínky) nezklamali. Jak je v Německu zvykem, doprovázel je velmi solidní městský symfonický orchestr, který je zároveň operním orchestrem. Operní sbor divadla má jen něco málo přes dvacet členů, v tomto spíše komorním pojetí to bylo dostačující. Je trochu nezvyklé, že dirigentem je umělec černé pleti. Američan Kazem Abdullah byl asistentem Haitinka a Levina v Metropolitní opeře a od minulé sezony je hudebním ředitelem v Cáchách. Abdullah se zhostil svého úkolu dobře a česká hudba mu zřejmě není cizí. On i intendant a dramaturg opery Michael Schmitz-Aufterbeck byli Dvořákem nadšeni a mají v úmyslu zařadit do programu příští sezony další českou operu, pravděpodobně Janáčkovu Její pastorkyni.

Mirek Černý

1943, v temné noci: narozen v Praze a díky příjmení ihned vázán k hudbě (Carl Czerny). 1943-1970: zářný život v komunismu. Jídla bylo dost, demokracie, svobody, toaletního papíru, atd. mnohem méně. 1957-1970: Studie, nejdříve zeměměřič, potom hudební studie, člen profesionálního souboru Pražští madrigalisté, noty vyhrály s velkým náskokem nad metry. 1970-dodnes: ještě více svobody ztraceno svatbou s bruselskou Belgičankou Agnes (1970: dvě svatby v Praze a belgickém Dilbeeku, 2017: stále platné). Vlastník dvou státních příslušností, dvou pasů a dvou (odrostlých) synů. 1970: zabaleny stovky LP-ček s vážnou hudbou a odjezd VW-broukem 902 km směrem na západ. 1970-1984: nejdříve člen rozhlasového sboru, později redaktor Radia 3 (stanice vážné hudby státního rozhlasu). Mezitím studium holandštiny se sotva průměrnými výsledky. Od 1973: bytem v Dilbeeku (u Bruselu). Člen české menšiny v Dilbeeku, která má dohromady jednoho člena (mě samotného). 1983-dodnes: Free-lance novinář deníků De Standaard a Het Nieuwsblad, přivýdělky: úředník min. kultury, regionální ředitel zaměstnavatelské organizace a člen hudebních porot v Belgii a v zahraničí, ministerských komisí, poradních rad, předseda organizace Vlámských novinářů v Antverpách, atd. Současné aktivity: Free-lance novinář deníku Het Nieuwsblad (od 1982) a časopisů De Bond (1982), Tertio (2007), Randkrant (2015) a s hrdostí české Harmonie (1994). Přes dlouhodobou spolupráci se mnou zatím žádné z těchto medií nezkrachovalo.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.