pondělí, 21. květen 2018

Byzantská akademie 

Napsal(a) 

 , foto Zdeněk Chrapek foto: Zdeněk Chrapek

Všeobecně se uvádí, že Academia Bizantina z Ravenny patří od 90. let mezi interpretační elitu, hlavně pak pro hudbu barokní éry. S tím mohu do značné míry souhlasit, nicméně musím dodat, že pro mě patří i mezi interprety, u nichž mě více uspokojují nahrávky než živý kontakt. Bylo tomu tak na Pražském jaru 2012 a ještě více jsem měl takový pocit 20. května 2018 na stejném festivalu.

Od 90. let poslouchám jejich nahrávky a nezřídka jsem byl velmi spokojen. Jako příklad mohou posloužit  nahrávky s Andreasem Schollem, Vivaldiho Tito Manlio nebo několik dílů koncertů, Corelliho sonáty, zajímavá deska Il giardino di rose s hudbou Alessandra Scarlattiho a Settecento Veneziano. A právě tento titul souvisí s programem, který Byzantská akademie se svým šéfem Ottaviem Dantonem uvedla v neděli v Rudolfinu.

Její zvuk je v podstatě poněkud jiný nežli třeba Venice Baroque Orchestra, Il Giardino Armonico nebo Collegia 1704. Smyčcový kvartet rozšířený o loutnu, violon a cembalo na 13 členů hraje hodně komorně, velmi přesně a „filologicky“.  Zmínění „konkurenti“ se nezříkají znělého, sytého zvuku, exprese, v některých případech až na hranu provokace. Bizantina má jako každý špičkový soubor výborné obsazení, nicméně jsem neměl pocit, viděno prizmatem domácí scény, že by převyšoval českou elitu nebo že by byl výborný koncertní mistr Alessandro Tampieri, jenž si ten večer zahrál víc než dost, lepší nežli houslistka Lenka Torgersen. Bylo to velmi příjemné poslouchání a lidé byli, vnímáno i počtem vivaldiovských přídavků,  spokojeni, ale pro mě to bylo „lahodně nudné“.

 , foto Zdeněk Chrapek foto: Zdeněk Chrapek

Zajímavější se mi jevilo ne jak hráli, ale co hráli. Páteří programu většinou benátských komponistů byly tři skladby Antonia Vivaldiho, které soubor zahrál hodně přesvědčivě – Concerto B dur RV 167, Sinfonia della Dorilla in Tempe RV 709, jež mi připomněla legendární vivaldiovskou desku Cecilie Bartoli z 90. let, a Concerto A dur op. 3 č. 5 RV 519, což byl vrcholný závěr večera (efektní sóla koncertního mistra). Vivaldiovský modus operandi je velmi osobitý a válcující, takže mě potěšilo, že byli vybráni skladatelé, kteří mu nepodlehli a dokázali najít svou poetiku, která sice nebyla tak sugestivní, ale byla svá. Z pětice Tomaso Albinoni (Sinfonia à 4 F dur), Benedetto Marcello (Concerto grosso e moll op. 1 č. 2), Giovanni Benedetto Platti (Concerto pro cembalo a smyčce č. 6 A dur), Anonimo Veneziano (Concerto g moll) a Baldassare Galuppi (Concerto à 4 č. 1 g moll) na mě silně zapůsobila hudba Galuppiho (pěkná fuga a příjemně taneční finální věta) a Veneziana; zajímavý byl Plattiho cembalový koncert, v němž Ottavio Dantone potvrdil reputaci velmi dobrého sólisty, i když kupodivu jeho hra nebyla bezchybná. U dvou skladeb (Marcella a Veneziana) byl pan Dantone uveden jako autor rekonstrukce. Nevím, jaké jsou autografy, ale výsledek se mi jevil jako přesvědčivý.

Hostování Accademie Bizantiny na Pražském jaru bylo jistě úspěšné, ale uvítal bych, kdyby náš nejznámější festival (s největším rozpočtem), který má pro interpretaci historicky poučené hudby limitovaný prostor, se opakoval spíše méně a vybíral ze světové elity i soubory a sólisty, kteří v Praze dosud nebyli. A je jich ještě hodně!

Luboš Stehlík

Narodil se 20. dubna 1957 v Pardubicích. Housle a zpěv studoval na Konzervatoři pro mládež s vadami zraku v Praze. V témže městě absolvoval obor Hudební věda na FF UK. Do pracovního procesu vstoupil ještě před vysokou školou ročním pobytem v Pěveckém sboru AUS. Po skončení hudební vědy, kde jeho diplomovou práci vedl Petr Eben, nastoupil coby redakční benjamínek v roce 1984 v nakladatelství Editio Supraphon – oddělení knih o hudbě,  kde redigoval ledacos, od Encyklopedie jazzu a moderní populární hudby až po Cimrmana v říši hudby. Po roce 1989 působil několik let v Pěveckém sboru Českého rozhlasu. Po jeho  vymazání z českého hudebního života se stal v roce 1994  nejdříve redaktorem a poté šéfredaktorem časopisu Harmonie, který se brzy stal nejlepším tištěným hudebním médiem České republiky. Je partnerem nejlepší manželky ze všech, otcem tří dětí a dědečkem raději nespecifikovaného počtu vnoučat.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.