Byla to Carmen? – Ústí nad Labem

Severočeské divadlo opery a baletu v Ústí nad Labem má nejen nového ředitele, ale také nového šéfa opery – je jím dvojjediný Tomáš Šimerda, v případě Bizetovy Carmen trojjediný, neboť je jejím režisérem.

Nedlouho po festivalu Opera 2007, na němž se Ústí prezentovalo-neprezentovalo svým plyšovým Rigolettem, se dalo očekávat, že podobný propadák bude ústeckému divadlu do budoucna na hony vzdálený. Nebyl. Dirigent Tvrdko Karlovič předvedl neuvěřitelné dirigentské show, při němž se rozsypávalo vše, co nebylo předem přibito. Výborně zpíval sbor (především jeho dámská část) vedený Pavlem Baxou, ale pěvecké ansámbly se rozkládaly na prvočinitele a orchestrální hráči působili dojmem, že někteří z nich Carmen už někdy možná i hráli. Všechno bylo přibližné. A přece inscenace začala docela slibně až cirkusácky temperamentní předehrou. Dirigentovy vágní nástupy a jakási podivná neschopnost udržet tempo byly však devastující.

Hudební základna inscenace tedy fakticky nefungovala, Bizetova Carmen je však opera vášnivá a strhující, byla ještě šance! V hlavní roli Andrea Kalivodová, vycházející hvězda Státní opery Praha.

Je to potíž, když se operní zpěvák opájí svým hlasem. Výsledkem bývá nejen sebestřednost a herecká topornost (neobratnost), ale – pokud není technicky mimořádně disponovaný – pak pěvecké pasáže, které znějí plně a barevně, střídají zákonitě také plochy méně barevné a méně souvislé. A navíc, k mému nepříjemnému překvapení – ta krásná tmavovlasá temperamentní diva NENÍ Carmen. Hraje (asi) samu sebe. Příjemné, odvážné, usměvavé děvče, které nemá zapotřebí budovat roli, protože spoléhá samo na sebe. Její Carmen, na začátku navíc oblečená do jakéhosi téměř venkovského kroje – bělostná halenka s kanýrky (aby vyniklo poprsí), široký modrý pás – je čistotná dělnice z továrny na tabák, není to žádná sexyšmudla. Když se objeví na jevišti, pánský sbor zkoprní. Avšak – chybí jí pohybový temperament, postrádá sexappeal, vše viditelně jenom předstírá. Předvádí pěknou černookou Andreu Kalivodovou v roli Carmen.

Ovšemže to není jenom její chyba – vždyť tu roli nehraje a nezpívá poprvé. Žádný režisér však po ní zřejmě nechtěl víc, než co na jevišti dělá. Vybudování přesvědčivého charakteru postavy? A proč, když ona už jako Carmen vypadá? Vypracování vztahů mezi postavami? A proč, když přece každý ví, o čem ta Carmen je, a že k ní patří ten trouba Don José a pak na chvíli ten napomádovaný toreador? A tak Sergej Ljadov (Don José) působil spíš jako statista. Odzpíval svou roli s občas velmi tlačenými výškami a diváka nepřesvědčil, že právě on je podle režisérova záměru hlavní postavou celého dramatu. Nepomůže ani, když (ve francouzském originále) veristicky po italsku zalká.

Toreador v podání Nikolaje Někrasova má své pěvecké klady (slavnou árii ve druhém jednání umí parádně), ale není to toreador, je jen a jen operním zpěvákem, který si na něho tak trochu hraje. Micaela (Valeria Vajgant) – krásný plný temně zabarvený soprán, dokonale zazpívaná árie ve skalách třetího jednání, půvabná mladá žena. Ale v prvním jednání přicupitala na jeviště jako Karkulka s košíčkem a s neúnosně předstíranou naivitou. Kolik má být Micaele let? Dvanáct?

Sólisté i sbor vstupují na jeviště za každých okolností volným krokem. A neponižují se zbytečnými akcemi. Cílem je, zdá se, poskládat sbor tak, aby si své odzpíval.

Scénografii Vladimíra Soukenky tvoří jakési rozkládací architektonické leporelo, které chce přesvědčivě charakterizovat všechna prostředí – náměstíčko před kasárnami a továrnou, hospodu, skály někde v horách, vstup do býčí arény. Je celá bílá, evokuje španělské prostředí – a přece v sobě nemá dynamiku prostředí, v němž se odehraje tragédie. Jako by byla z minulého století, jsou to jen a jen prázdné kulisy. A v nich kostýmy Zity Miklošové – neuvěřitelně nevkusné u některých dam (atlasová přepestrá kanárkově žlutá Frasquita, květovaná Mercedes nebo přezdobený hřeben k mantile Carmen v posledním jednání, malované vějíře – suvenýry pro turisty!).

Právo veta má však u výsledného dojmu z inscenace, jak známo, vždy režisér a ten svou koncepci předvedl. Začíná se koncem – Don José se při předehře zpovídá nenápadnému faráříčkovi ze svého právě spáchaného smrtelného hříchu. A na konci opery, poté co José chytí Carmen zezadu pod krkem a podřízne ji jako podsvinče, vyzpívá knězi zblízka do tváře svá poslední zoufalá slova, která v zastaralém českém překladu zněla nějak takto: „Nuže chopte se mne, mne, této ženy vraha! Ach Carmen, má Carmen nad vše drahá!“. Tím se režisér vzdal i své poslední šance – strhujícího konce – a José pozvolna odkráčel do pozadí k připravené oprátce.

Je mi velmi líto, že ve mně ústecká Carmen nezanechala lepší dojem.

Sdílet článek: