Komorní filharmonie Pardubice přispěla k Roku české hudby mediálně nevyužitým, ale umělecky naprosto pádným způsobem. Vojna od E. F. Buriana, lidová hra se zpěvy a tanci, byla pro publikum abonentních koncertů asi značným vybočením, ale svou úderností a prostým patosem zanechala (29. 1.) mimořádně silný dojem.
Dílo nabídl do sezony šéfdirigent Marko Ivanović. Trojí provedení do Sukovy síně nastudoval s jistotou a s jasným přesvědčením o jedinečnosti a hodnotě skladby i o správnosti jejího uvedení. Burian patřil k meziválečné levicové avantgardě. Vojnu koncipoval v polovině 30. let pro voice-band, soubor dechových nástrojů a bicí. Partitura nese znaky dobové modernosti, používá zkratku a střihové kontrasty, je to strohá, neromantická hudba. Erbenovy texty ve svém výběru – i přes velkou stylizaci a až odosobněnou abstrakci – vytvářejí příběh: zobrazují mládeneckou svobodu, námluvy a svatbu a v tragickém kontrastu pak přervání přirozeného běhu života odvodem do vojska a do války. Memento nedobrovolné cesty na smrt a tím i samo bezděčně protiválečné vyznění skladby je překvapivě stručné, jen v samém závěru, ale o to účinnější.
Pardubičtí hudebníci přes propracovanost, významotvornost a zvukovou naléhavost instrumentální složky měli v tomto projektu přece jen spíše doprovodnou úlohu. Hlavním nositelem děje, estetiky a účinku díla a celého jeho poselství je – respektive v tomto nastudování byl – voice-band. Tvořili ho studenti DAMU, pět mladých mužů a sedm mladých žen v černém. Fascinujícím způsobem hráli, recitovali, zpívali a stylizovaně tančili.
Režisérka Jaroslava Šiktancová a choreograf Martin Pacek dokázali skupinu rozpohybovat a semknout a v detailně propracovaném scénickém náznaku určit jednotlivcům role, s nimiž ve vrstvených epizodách vystupovali z celku. Inscenátoři dokázali vytvořit neschematický a čitelný scénář, dali skladbě její vlastní vizuální a dramatický rytmus, dokázali udržet odosobněný projev a úsečný styl, který ovšem ve výsledku vyzvedl působivou monumentalitu lidových textů jdoucích neomylně na dřeň sdělení a k jádru pocitů.
Burianova Vojna je v tomto pojetí přes svůj minimalismus výjimečně komplexním hudebním divadlem. V něčem je to divadlo vzdáleně příbuzné podobně orientované tvorbě Bohuslava Martinů z té doby, ale oproti jeho výrazně poetizujícímu stylu jde o divadlo mnohem syrovější.
Mladí herci měli svůj úkol zažitý, dovedený do dokonalosti pohybu i prezentace textu. Marko Ivanović scelil padesátiminutovou partituru do jasně vyprofilovaného celku, který měl své napětí, závažnost a možná až jakousi magičnost. V kontextu našeho hudebního dění šlo o mimořádnost, byť nenápadnou.
Haydnova Vojenská symfonie v první polovině večera, cítěná spíše bezproblémově a idylicky, nebyla tím hlavním důvodem, proč právě tento koncert nevynechat. Burianova Vojna naopak jako skutečná událost, která se jen stěží bude koncertně s takto velkým podílem choreografie někdy brzy opakovat, takovým důvodem rozhodně byla.
Psáno pro: HARMONIE 2014/03
