neděle, 2. březen 2014

Burianova Vojna pardubickou událostí

Napsal(a) 

Komorní filharmonie Pardubice přispěla k Roku české hudby mediálně nevyužitým, ale umělecky naprosto pádným způsobem. Vojna od E. F. Buriana, lidová hra se zpěvy a tanci, byla pro publikum abonentních koncertů asi značným vybočením, ale svou úderností a prostým patosem zanechala (29. 1.) mimořádně silný dojem.

Dílo nabídl do sezony šéfdirigent Marko Ivanović. Trojí provedení do Sukovy síně nastudoval s jistotou a s jasným přesvědčením o jedinečnosti a hodnotě skladby i o správnosti jejího uvedení. Burian patřil k meziválečné levicové avantgardě. Vojnu koncipoval v polovině 30. let pro voice-band, soubor dechových nástrojů a bicí. Partitura nese znaky dobové modernosti, používá zkratku a střihové kontrasty, je to strohá, neromantická hudba. Erbenovy texty ve svém výběru – i přes velkou stylizaci a až odosobněnou abstrakci – vytvářejí příběh: zobrazují mládeneckou svobodu, námluvy a svatbu a v tragickém kontrastu pak přervání přirozeného běhu života odvodem do vojska a do války. Memento nedobrovolné cesty na smrt a tím i samo bezděčně protiválečné vyznění skladby je překvapivě stručné, jen v samém závěru, ale o to účinnější.

Pardubičtí hudebníci přes propracovanost, významotvornost a zvukovou naléhavost instrumentální složky měli v tomto projektu přece jen spíše doprovodnou úlohu. Hlavním nositelem děje, estetiky a účinku díla a celého jeho poselství je – respektive v tomto nastudování byl – voice-band. Tvořili ho studenti DAMU, pět mladých mužů a sedm mladých žen v černém. Fascinujícím způsobem hráli, recitovali, zpívali a stylizovaně tančili.

Režisérka Jaroslava Šiktancová a cho­reograf Martin Pacek dokázali skupinu rozpohybovat a semknout a v detailně pro­pracovaném scénickém náznaku určit jednotlivcům role, s nimiž ve vrstvených epizo­dách vystupovali z celku. Inscenátoři dokázali vytvořit neschematický a čitelný scénář, dali skladbě její vlastní vizuální a dramatický rytmus, dokázali udržet odosobněný projev a úsečný styl, který ovšem ve výsledku vyzvedl působivou monumentalitu lidových textů jdoucích neomylně na dřeň sdělení a k jádru pocitů.

Burianova Vojna je v tomto pojetí přes svůj minimalismus výjimečně komplexním hudebním divadlem. V něčem je to divadlo vzdáleně příbuzné podobně orientované tvorbě Bohuslava Martinů z té doby, ale oproti jeho výrazně poetizujícímu stylu jde o divadlo mnohem syrovější.

Mladí herci měli svůj úkol zažitý, dovedený do dokonalosti pohybu i prezentace textu. Marko Ivanović scelil padesátiminutovou partituru do jasně vyprofilovaného celku, který měl své napětí, závažnost a možná až jakousi magičnost. V kontextu našeho hudebního dění šlo o mimořádnost, byť nenápadnou.

Haydnova Vojenská symfonie v první po­lovině večera, cítěná spíše bezproblémově a idylicky, nebyla tím hlavním důvodem, proč právě tento koncert nevynechat. Burianova Vojna naopak jako skutečná událost, která se jen stěží bude koncertně s takto velkým podílem choreografie někdy brzy opakovat, takovým důvodem rozhodně byla.

 

Psáno pro: HARMONIE 2014/03

Petr Veber

Novinář, hudební a operní kritik, autor textů o hudbě a hudebnících, absolvent hudební vědy na Karlově univerzitě. Přes dvacet let byl zpravodajem ČTK zaměřeným na hudbu, kulturu a církve, od roku 2007 byl pak deset let v Českém rozhlase vedoucím hudební redakce stanice Vltava. Je jedním z průvodců vysíláním stanice D dur. Spolupracovníkem Harmonie se stal hned v počátcích existence časopisu. Přispíval a přispívá také do Lidových a Hospodářských novin a do Týdeníku Rozhlas. Je autorem knihy Václav Snítil a jeho půlstoletí české hudby. Klasickou hudbu považuje za nenahraditelnou součást lidského života. Nejenže za ní rád cestuje, ale také ji ještě stále rád poslouchá.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.