Buránský vstup do nového roku

Novoroční koncert pojala Česká filharmonie na rozdíl od minulosti klasicky: předehra – instrumentální koncert – závažné, v tomto případě vokálně instrumentální dílo. Konkrétně: Kubánská předehra George Gershwina, Concierto de Aranjuez Joaquína Rodriga a světská kantáta Carmina burana Carla Orffa. S atraktivitou programu souznělo umělecké obsazení i nasazení. Hudba Gershwina nepotřebuje podepření slavným jménem sólisty jako Rodrigo nebo atraktivitu námětu Buránských písní. Radostnou, taneční hudbu je třeba jen dobře, správně  a s chutí zahrát. Dirigent Jakub Hrůša, pro nějž to byl první koncert v roli stálého hostujícího dirigenta Filharmonie, strhl orchestr ke skvělému výkonu. Musím přiznat, že mě šťavnaté a přesné provedení hodně potěšilo a na konci večera jsem si uvědomil, že bylo pro mě vrcholem. S Rodrigovým koncertem, jenž nabízí řadu pěkných melodií (v čele s hitovým hlavním tématem Adagia) jsem měl vždy problém. Jen málokdy jsem jej slyšel zahrát ve všech aspektech dokonale. Kdysi jsem to štěstí měl s Narcisem Yepesem a nikdo tento můj zážitek dosud nepřekonal. Nepodařilo se to ani mediálně oslavovanému Miloši Karadaglićovi. Jeho lehce zesílená kytara zněla ve Dvořákově síni Rudolfina báječně lahodně, ale tónových a kupodivu i technických kvalit Yepese nedosáhl; některé tóny první a třetí věty byly dokonce překvapivě nevyrovnané, tupé. Doprovod byl příkladný a například sólový vstup anglického rohu Vojtěcha Jouzy v Adagiu mě zaujal více nežli kytaristova verze.   

Miloš Karadaglić, foto Česká filharmonie

Vrcholem měl být Orff… Jakub Hrůša dal nastudování vše – bylo to nabité energií, skvěle vystavěné, přesné a občas ve frázování, dynamice a tempu příjemně netradiční. Ze sólistů mě nejvíce zaujal barytonista Audun Iversen. Vysokou polohu v Dies, nox, et omnia sice zpíval falzetem, což je škoda, a úrovně například Simona Keenlysida nebo Geralda Finleyho zatím nedosahuje, ale zpíval se zaujetím a s dobrým pěveckým fundamentem. Pečená labuť Barryho Bankse byla neodolatelná. Půvabná pěvecko herecká etuda! Sopranistka Sofia Fomina má pěkný hlas, ale do jejích špičkových kolegyň má daleko. Lyrický vrchol v In trutina mentis dubia se nekonal, v Dulcissime se hudební nebe neotevřelo a mantinely hlasu byly cítit až příliš.

Výkon Českého filharmonického sboru Brno byl jako vždy spolehlivý a měl velmi dobrou úroveň. Výborné byly zvláště alty, moc dobré basy, horší to bylo s místy ostrými, nejednotnými soprány a málo znělými tenory. Něco bylo skvělé (Floret silva nobilis, Swaz hie gat umbe, Were diu werlt alle min, In taberna, Tempus est iocundum), něco jen dobré (téměř celé Primo vere, Ave formosissima, kde chyběla síla). Královéhradecký dětský (především dívčí) sbor Jitro byl dobře připraven. Jeho zpěv je příjemný, ale nezanechal ve mně tak silný pocit libosti jako brněnská Kantiléna na předvánočním filharmonickém koncertu Manfreda Honecka… Česká filharmonie bude asi muset dál hledat svou podobu novoročního koncertu.

Sdílet článek:

Aktuální číslo

Nejnovější