středa, 23. listopad 2016

Bryn Terfel od Rossiniho po Wagnera a od Musorgského po muzikál

Napsal(a) 

Bryn Terfel, foto Petr Dyrc Bryn Terfelfoto: Petr Dyrc

Už potřetí měl v Praze recitál basbarytonista Bryn Terfel, velšský bard a dnes už opravdu světová hvězda, pěvec loni padesátiletý. Posunul se za uplynulé desetiletí k dramatičtějším a hrdinnějším polohám, viděli jsme ho v přenosech z Metropolitní opery jako Wotana v tetralogii Prsten Nibelungův, letos na jaře pak v záznamu z Covent Garden v debutu v úloze Borise Godunova. Koncert v pražském Obecním domě (22. 11.) získal oproti mnoha jiným podobným programům bonus díky přítomnosti sboru. Pomohlo to zcela zásadně obohatit obvyklý výběr árií a obvyklý okruh předeher a meziher o větší operní scény, především o závěr prvního dějství Pucciniho Tosky, kdy všemocný policejní šéf Scarpia arogantně a bezostyšně, v hrůzném kontrastu k souběžnému okázalému chrámovému Te Deum, vyjevuje své intriky mající za cíl likvidaci malíře Cavaradossiho a získání jeho milenky pro sebe. Vyvrcholila tak první polovina koncertu. Sólista této roli, jak to známe například i ze záznamu londýnského představení, umí dát opravdu odpuzující dávku cynismu a věrně v ní vyjádřit opojení vlastní mocí. Nerozpakuje se uplatnit vášnivostí zdeformovaný hlas a další realistické výrazové prostředky. Byl i na ploše pouhé jediné scény z opery věrohodně odporný a nebezpečný. „Bad boys“, padouchové, jak se jmenuje i jedno z jeho alb, mu opravdu jdou…

Jeho umění se ovšem vyjevuje naplno tehdy, když v jiné chvíli večera stejně přesvědčivě zpívá klidně a ušlechtile vyznívající árii vyrovnaného, mírného a moudrého ševce Hanse Sachse z Wagnerových Mistrů pěvců norimberských… Poloh dosvědčujících Terfelovo charakterizační mistrovství bylo víc: na jedné straně směšně komický Don Magnificio z Rossiniho Popelky či extrovertní a vychloubačný mastičkář Dulcamara z Donizettiho Nápoje lásky, na straně druhé výsměšně suverénní ďábel z Boitovy opery Mefistofeles nebo již zmíněný Boris Godunov, ve slavné scéně v úzkostech umírající. Car je ostatně jeho vrcholnou kreací, v komplexnosti hudební síly, psychologické uvěřitelnosti i dikce – tedy včetně zvládnutí ruštiny.

Bryn Terfel, Pražský filharmonický sbor a PKF - Prague Philharmonia, foto Petr Dyrc Bryn Terfel, Pražský filharmonický sbor a PKF - Prague Philharmoniafoto: Petr Dyrc

Bryn Terfel sice už dávno není mozartovský pěvec, jakým ještě je na starším CD s Cecilií Bartoli, ale buffózní italské postavy mu dosud stále sedí. A velké figury - jako ruský vladař nebo wagnerovské postavy – jsou čím dál lepší, čím dál víc impozantnější, autoritativnější, výstižnější… a hlavně čím dál víc hluboce lidské. V součtu použitých prostředků jednoznačně evokující potřebnou povahu, zázemí, rozpoložení a náladu.

Terfel se nijak nepodbízí a nepřehrává, a přesto dovede v každém výstupu strhnout i pobavit. Stačí gesto, pohled. Výňatky z oper jsou dokonale prožité, do detailu vypracované. Pěvec je suverénní, umí navázat kontakt s publikem, aniž by musel přehánět. Ve Wagnerovi i v Puccinim zakloní hlavu, naplno se položí do hlasu a pošle tóny do celého sálu, v Mefistovi ohlušujícím způsobem píská na prsty, v Musorgském klesne na kolena a šeptá, v Nápoji lásky vytáhne z kapsy pivo…      

Bryn Terfel, foto Petr Dyrc Bryn Terfelfoto: Petr Dyrc

Poslední čtvrtinu recitálu tvořily emotivní anglosaské písně – spirituál Deep River, slavná muzikálová scéna „Kdybych byl boháčem“ ze Šumaře na střeše a dvě velkoryse zaranžované a zároveň dojemně prostě melodie – Homeward Bound a velšská ukolébavka. Ta jako ztišený jediný přídavek, dotvrzující sympaticky střízlivé vyznění večera. Pěvcův krajan Gareth Jones dirigoval, aniž by na sebe strhával pozornost. Podíl Pražského filharmonického sboru byl velkou oporou, plně profesionální. Také orchestr PKF - Prague Philharmonia se ujal rozličných doprovodů skvěle. Snad jen v Jízdě valkýr dosáhl limitů, nejen v žestích, ale i ve schopnosti plně vystihnout iluzi hudebního dramatu.       

Bryn Terfel pochopitelně nemládne. Možná už to dokonce v některých okamžicích začíná být trošku poznat i na hlase, na počínající ztrátě několika procent znělosti dolní poloviny rozsahu, ale nadále zcela převažuje dojem z obrovité postavy, bohatýrského pěveckého projevu a především z vrcholného dramatického umění, zralého a zcela přirozeného.

Petr Veber

Novinář, hudební a operní kritik, autor textů o hudbě a hudebnících, absolvent hudební vědy na Karlově univerzitě. Přes dvacet let byl zpravodajem ČTK zaměřeným na hudbu, kulturu a církve, od roku 2007 byl pak deset let v Českém rozhlase vedoucím hudební redakce stanice Vltava. Je jedním z průvodců vysíláním stanice D dur. Spolupracovníkem Harmonie se stal hned v počátcích existence časopisu. Přispíval a přispívá také do Lidových a Hospodářských novin a do Týdeníku Rozhlas. Je autorem knihy Václav Snítil a jeho půlstoletí české hudby. Klasickou hudbu považuje za nenahraditelnou součást lidského života. Nejenže za ní rád cestuje, ale také ji ještě stále rád poslouchá.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.