pondělí, 21. listopad 2011

Brusel - Znovuzrození Hugenoti

Napsal(a) 

Brusel - Znovuzrození Hugenoti Brusel - Znovuzrození Hugenoti

Časy se mění a tím i divácký vkus. V 19. století nestál na vrcholu nejlepších operních domů Verdi, ale Giacomo Meyerbeer! Kdo si dnes na tohoto poblíž Berlína narozeného skladatele, ale tělem i duší Francouze, ještě vzpomene? Vzpoměl si intendant bruselské královské opery La Monnaie/De Munt Peter De Caluwe – právě mu byla prodloužena smlouva v Bruselu do roku 2019 – a zařadil do programu jednu z Meyerbeerových „grand opéra“ Les Huguenots (Hugenoti). Hudební nastudování řídil Marc Minkowski a to byla dobrá volba. Možná ještě lepší bylo obsazení velmi náročných postav v čele s nejlepší francouzskou sopranistkou Mireille Delunsch .

Meyerbeer si pro svoje opery často vybíral společenská témata, na diváka působící, ale historicky dost zkreslená, a tak tomu je i v Hugenotech. Příběh opěvuje lásku mezi katolickou dvorní dámou Valentinou a protestantským šlechticem Raoulem na pozadí Bartolomějské noci, kdy byli v roce 1572 v Paříži vyvražděni protestanti katolíky. Režie se ujal Francouz Olivier Py , známý také jako herec, zpěvák, filmař a spisovatel. Py je ředitelem Théâtre de l’Odéon a od roku 2014 bude uměleckým šéfem známého divadelního festivalu v Avignonu. Jeho široký umělecký zájem se projevuje v celkovém ztvárnění: „Moje verze Hugenotů je velmi komplexně sestavená s řadou formálních vrcholů, dokonce i s renesančními kostýmy. Na druhé straně připomíná konečná poprava Hugenotů exekuci podle stanného práva z roku 1940. Já vidím v Hugenotech příběh nesnášenlivosti a to chci říci divákovi.“ Jeho krajan Pierre-André Weitz (vystudoval vedle architektury také hudbu) navrhl výpravu a kostýmy. Základem výpravy jsou obrovské výsuvné panely, velmi náročné na techniku. Velké množství kostýmů jen podtrhuje nákladnost této inscenace. Naštěstí našla bruselská opera ko-producenta, Opéru national du Rhin ze Štrasburku, tam bude premiéra po prázdninách. Olivierovi Py se záměr zdařil, jeho představa se blíží totálnímu divadlu. Přes nezvyklou délku představení – s přestávkami pět hodin – je celkový dojem ve stylu „grand opéra“ nejen atraktivní, ale i poutavý do posledního taktu.

Pět hodin je na dnešního posluchače silný nápor, většinou se Hugenoti zkracují o řadu tehdy (premiéra byla v roce 1836 v Paříži) populárních baletních čísel. Marc Minkowski byl ovšem jiného mínění: „Ve Wagnerovi se nikdo neodváží stříhat. Ano, dokonalost je tam ještě větší, avšak architektura v grand opéra je rovněž dobře promyšlená. Tyto skladby potřebují jistou okázalost, jdou až na hranici možností, zejména ve vokálních partech jsou až atletické. Pokud bychom je chtěli upravit do stylu jednoduché skladby, tak je raději nehrajme,“ říká francouzský dirigent. Minkowski začal v osmdesátých létech jako specialista barokní hudby a dnes je velkým průkopníkem „velké opery“. Tak také pojal interpretaci Meyerbeerovy partitury, která nezapře wagnerovskou bezbřehost a leitmotivy à la France. Orchestr opery i (posílený) sbor mu šly podle přání na ruku.

Zvláštní kapitolu si zaslouží početní sólisté, vzhledem k obtížnosti ve dvou obsazeních. Že u publika sklidí bouřlivý úspěch momentálně největší francouzská operní hvězda Mireille Delunsch (Valentina), se dalo čekat. Velkým překvapením byl americký tenorista Eric Cutler v roli Raoula de Nangise se svým přitažlivým lyricky laděným hlasem. Kromě toho má i urostlou hrdinskou postavu. Že se do něho zamilovala nejen Valentina, ale i bruselské publikum, je nasnadě. Absolutorium si ovšem zaslouží i německá sopranistka Marlis Petersen jako Markéta de Valois, která zmáhala obtížnosti svého partu s přirozenou lehkostí. Za zmínku určitě stojí i výkony mladé Rusky Julie Ležněvové (Urbain), francouzského barytonisty Philippe Rouillona (hrabě de Saint-Bris) a jeho krajana Jérôme Varniera (Marcel). Takto jedna z nejpopulárnějších oper 19. století tehdy určitě nevypadala, ale dnešnímu divákovi řekne bruselská inscenace mnoho.

Mirek Černý

1943, v temné noci: narozen v Praze a díky příjmení ihned vázán k hudbě (Carl Czerny). 1943-1970: zářný život v komunismu. Jídla bylo dost, demokracie, svobody, toaletního papíru, atd. mnohem méně. 1957-1970: Studie, nejdříve zeměměřič, potom hudební studie, člen profesionálního souboru Pražští madrigalisté, noty vyhrály s velkým náskokem nad metry. 1970-dodnes: ještě více svobody ztraceno svatbou s bruselskou Belgičankou Agnes (1970: dvě svatby v Praze a belgickém Dilbeeku, 2017: stále platné). Vlastník dvou státních příslušností, dvou pasů a dvou (odrostlých) synů. 1970: zabaleny stovky LP-ček s vážnou hudbou a odjezd VW-broukem 902 km směrem na západ. 1970-1984: nejdříve člen rozhlasového sboru, později redaktor Radia 3 (stanice vážné hudby státního rozhlasu). Mezitím studium holandštiny se sotva průměrnými výsledky. Od 1973: bytem v Dilbeeku (u Bruselu). Člen české menšiny v Dilbeeku, která má dohromady jednoho člena (mě samotného). 1983-dodnes: Free-lance novinář deníků De Standaard a Het Nieuwsblad, přivýdělky: úředník min. kultury, regionální ředitel zaměstnavatelské organizace a člen hudebních porot v Belgii a v zahraničí, ministerských komisí, poradních rad, předseda organizace Vlámských novinářů v Antverpách, atd. Současné aktivity: Free-lance novinář deníku Het Nieuwsblad (od 1982) a časopisů De Bond (1982), Tertio (2007), Randkrant (2015) a s hrdostí české Harmonie (1994). Přes dlouhodobou spolupráci se mnou zatím žádné z těchto medií nezkrachovalo.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.