úterý, 11. červen 2013

Brusel - Z venkovského Amiens do pařížského metra

Napsal(a) 

Eva Maria Westbroek Eva Maria Westbroek

Královská opera v Bruselu uvedla méně uváděnou Pucciniho operu Manon Lescaut . Skladatel měl velké potíže s libretem, nakonec na něm pracovalo pět autorů a trvalo tři roky, než předloha u Ricordiho vyšla. Puccini si vzal za vzor úspěšnou Manon Masseneta, podotkl ale, že „Massenet zpracoval předlohu jako pravý Francouz s vytříbenou grácií, já ji udělám jako Ital, tedy se zoufalou vášní“. Tak se také stalo, poslední dějství opery je příklad milostné beznaděje ovšem v nádherné hudební řeči. Bruselská opera pozvala známého polského filmového režiséra Mariusze Trelinského . Trelinski je milovníkem Pucciniho, kdysi začal s úspěchem režírovat Madama Butterfy a přes Turandot a Bohému se dostal k Manon Lescaut. „Puccini je zvláštní případ. Na jedné straně jeho hudba flirtuje se sentimentalitou. Ale zajdeš trochu dál a je z toho kýč,“ říká Trelinski a dodává: „Na druhé straně je málo skladatelů, kteří dokážou charakter postavy tak multidimensionálně vystihnout. Kromě toho Puccini vytváří symetrickou relaci mezi mužem a ženou.“ To je výstižně řečeno, jenže Trelinski se tím v Manon ne vždy řídil. Často nechal vlastní fantazii volnou ruku, která s textem celkem ještě souhlasila, ale nikoliv s hudbou. Jevištní výpravu navrhnul původem Slovák působící ve Varšavě Boris Kudlička . Kudlička je i u nás známý, na Pražském quadrienále získal zlatou medaili, s Trelinským spolupracuje intenzivně od roku 1999. Na první pohled je jednotná výprava přitažlivá, příběh je transponován do dnešní doby. Místo venkovského prostředí a velkoměsta se děj odehrává ve stanici metra. Originální, ale omezující, metro nebo možná letiště se nedá přestavět na luxusní pokoj Geronteova apartmá. Tak se strčí mezi zdi podzemní haly pohovka a světlo, škoda že tvůrci nevymysleli něco věrohodnějšího. Podle Pucciniho umírá Manon v Americe, podle Trelinského opět ve stanici, tentokrát špinavého metra. Magdalena Musial navrhla oblečení, které většinou nosíme i my každý den. Jen Geronte a bratr Manon, jehož postava není dost výrazná, mají bílé obleky. Od Trelinského jsem čekal přece jen více, asi jsem nebyl sám, protože recenze po premiéře byly dost protichůdné.

Ačkoliv si známá holandská sopranistka Eva Maria Westbroek zahrála titulní roli poprvé ve své kariéře, hned se perfektně uvedla a strhla na sebe pozornost publika. Stejně obtížnou rolí je její milenec Renato Des Grieux, kterého úspěšně zahrál a zazpíval americký tenorista Brandon Jovanovich . I další sólisté, jako řecký barytonista Aris Argiris (Lescaut) nebo italský basista Giovanni Furlanetto (Geronte di Ravoir), hlavní dvojici dobře sekundovali. Dirigent Carlo Rizzi je uznávaným odborníkem italského operního repertoáru. Však také většinou řídí italské opery, v Bruselu se již dříve skvěle uvedl v Bohémě a Traviatě a také vedl orchestr opery ve finále pěvecké soutěže královny Alžběty. Orchestr se mu dobře podřídil i tentokrát.

Mirek Černý

1943, v temné noci: narozen v Praze a díky příjmení ihned vázán k hudbě (Carl Czerny). 1943-1970: zářný život v komunismu. Jídla bylo dost, demokracie, svobody, toaletního papíru, atd. mnohem méně. 1957-1970: Studie, nejdříve zeměměřič, potom hudební studie, člen profesionálního souboru Pražští madrigalisté, noty vyhrály s velkým náskokem nad metry. 1970-dodnes: ještě více svobody ztraceno svatbou s bruselskou Belgičankou Agnes (1970: dvě svatby v Praze a belgickém Dilbeeku, 2017: stále platné). Vlastník dvou státních příslušností, dvou pasů a dvou (odrostlých) synů. 1970: zabaleny stovky LP-ček s vážnou hudbou a odjezd VW-broukem 902 km směrem na západ. 1970-1984: nejdříve člen rozhlasového sboru, později redaktor Radia 3 (stanice vážné hudby státního rozhlasu). Mezitím studium holandštiny se sotva průměrnými výsledky. Od 1973: bytem v Dilbeeku (u Bruselu). Člen české menšiny v Dilbeeku, která má dohromady jednoho člena (mě samotného). 1983-dodnes: Free-lance novinář deníků De Standaard a Het Nieuwsblad, přivýdělky: úředník min. kultury, regionální ředitel zaměstnavatelské organizace a člen hudebních porot v Belgii a v zahraničí, ministerských komisí, poradních rad, předseda organizace Vlámských novinářů v Antverpách, atd. Současné aktivity: Free-lance novinář deníku Het Nieuwsblad (od 1982) a časopisů De Bond (1982), Tertio (2007), Randkrant (2015) a s hrdostí české Harmonie (1994). Přes dlouhodobou spolupráci se mnou zatím žádné z těchto medií nezkrachovalo.

Komentáře

csenfrdeitptes

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.