pátek, 9. listopad 2007

Brusel - Prokofjev pro vyspělé

Napsal(a) 

Bruselská královská opera začala nový rok velmi nevšedním dramaturgickým počinem, inscenací málo známé opery Sergeje Prokofjeva Ohnivý anděl . Prokofjev si napsal libreto sám podle Brjusova románu. Premiéry se bohužel nedožil, ačkoliv na ní začal pracovat již v roce 1919. Po sedmi letech a revizi partitury byl hotov, ale sám moc nevěřil v divadelní ztvárnění. Koncertantně byl Ohnivý anděl, původně psaný pro Bruno Waltera a berlínskou operu, ale nikdy neinscenovaný, představen až v roce 1954 v pařížském Théâtre des Champs-Elysées. Důvodů, proč Prokofjev svoji operu nikdy neviděl, je řada a její obtížné "zdivadelnění" byl vlastně důvod podružný. Pro Výmarskou republiku (Prokofjev tehdy ve Výmaru bydlel) byla příliš šokující a pro sovětskou kulturní linii se nehodila vůbec. V Ohnivém andělu najdeme všechno, jen ne socialistický realismus. Depresivní charakter opery plné strachu a bez východiska byl neobyčejně vzdálen jasným zítřkům komunistické propagandy. Proto se sovětská premiéra uskutečnila až v dobách perestrojky, nejdříve opatrně v provinčním městě Perm (1983) a o osm let později v Mariinském divadle v Petrohradu, kde díky odvážnému pojetí Brita Freemana vyvolala skandál. Před několika roky byla opera na programu v Amsterdamu, ovšem ve francouzštině, a v Bruselu se, pokud jsem mohl zjistit, jednalo o belgickou premiéru.

Opera pozvala britského režiséra Richarda Jonese a byla to dobrá volba. Společně s dalšími Brity, Johnem Macfarlanem (scéna) a Nicky Gillibrandovou (kostýmy) zůstali zcela v intencích skladatele. Jejich scéna je, řekl bych, klaustrofobicky krásná nebo také odpudivě estetická. "V Ohnivém andělu je silný cit pro nadpřirozené, dokonce okultismus. To bych rád přenesl do své inscenace", upozorňoval Jones před premiérou a to se mu povedlo beze zbytku. Protagonisté se pohybují na malém prostoru mezi šedými perspektivami newyorských mrakodrapů nebo mezi Renatou počmáranými zdmi jejího odpuzujícího pokoje. Nikde není východisko, jestliže ovšem nebereme v úvahu smrt jako vysvobození. Jinak ani Ohnivý anděl nemůže skončit.

Jeden důležitý důvod, proč tato opera zůstala tak dlouho jen v Prokofjevově hlavě, je interpretační. Nároky na oba hlavní představitele jsou obrovské, Renata po celou dobu (asi dvě hodiny) téměř neopustí jeviště! S obsazením tedy stojí a padá celá opera. Už vzhledem k ruštině hledala Královská opera hlavní představitele (a i interprety menších postav) v domovském zemi Prokofjeva. Světlana Sozdateleva (Renata) sklidila poprávu hlasité projevy spokojenosti premiérového publika. Je nejen hlasově skvěle vybavena, rovněž její emotivní vyjádření je velmi přesvědčivé. Rád bych ji slyšel v hlavních rolích v Rusalce a zejména ve Věci Makropulos, kde spolupracovala s Rožděstvenským, obě má v reperetoáru. Barytonista Igor Tarasov (Ruprecht) byl stejně předsvědčivý, jen herecky to chtělo o trochu více přesvědčivosti.

Hudebního nastudování se ujal umělecký šéf Kazhusi Ono. Ono se před léty zasloužil také o japonskou premiéru Ohnivého anděla a i v Bruselu přesvědčil vedení opery, aby zařadilo toto nevšední dílo na program. Orchestr bruselské opery měl vždy štestí na výborné šéfdirigenty, v posledních zhruba dvou desetiletích to byly osobnosti jako Pritchard, Cambreling, Pappano a Ono. Tito prvotřídní dirigenti vtiskli orchestru osobitý zvuk, kde zejména dechy na sebe upozorňují ušlechtilým tónem. Prokofjev jim k tomu ostatně dává dostatek příležitostí. Ohnivý anděl není opera pro masy, ale pro pravé gurmány hudebního divadla, určitě ve výborném nastudování bruselské opery.

Mirek Černý

1943, v temné noci: narozen v Praze a díky příjmení ihned vázán k hudbě (Carl Czerny). 1943-1970: zářný život v komunismu. Jídla bylo dost, demokracie, svobody, toaletního papíru, atd. mnohem méně. 1957-1970: Studie, nejdříve zeměměřič, potom hudební studie, člen profesionálního souboru Pražští madrigalisté, noty vyhrály s velkým náskokem nad metry. 1970-dodnes: ještě více svobody ztraceno svatbou s bruselskou Belgičankou Agnes (1970: dvě svatby v Praze a belgickém Dilbeeku, 2017: stále platné). Vlastník dvou státních příslušností, dvou pasů a dvou (odrostlých) synů. 1970: zabaleny stovky LP-ček s vážnou hudbou a odjezd VW-broukem 902 km směrem na západ. 1970-1984: nejdříve člen rozhlasového sboru, později redaktor Radia 3 (stanice vážné hudby státního rozhlasu). Mezitím studium holandštiny se sotva průměrnými výsledky. Od 1973: bytem v Dilbeeku (u Bruselu). Člen české menšiny v Dilbeeku, která má dohromady jednoho člena (mě samotného). 1983-dodnes: Free-lance novinář deníků De Standaard a Het Nieuwsblad, přivýdělky: úředník min. kultury, regionální ředitel zaměstnavatelské organizace a člen hudebních porot v Belgii a v zahraničí, ministerských komisí, poradních rad, předseda organizace Vlámských novinářů v Antverpách, atd. Současné aktivity: Free-lance novinář deníku Het Nieuwsblad (od 1982) a časopisů De Bond (1982), Tertio (2007), Randkrant (2015) a s hrdostí české Harmonie (1994). Přes dlouhodobou spolupráci se mnou zatím žádné z těchto medií nezkrachovalo.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.