pondělí, 11. duben 2011

Brusel - Parádní Parsifal bez církevních symbolů

Napsal(a) 

Každá nová inscenace Wagnerových oper je plná očekávání a jisté zvědavosti. Tak tomu bylo i v bruselské královské opeře De Munt/La Monnaie při premiéře poslední opery Richarda Wagnera Parsifal . Scénického ztvárnění se ujal italský režisér Romeo Castellucci . Castellucci se stal slavným Dantovým cyklem Divina Commedia a jedenáctidílnou tragédií Tragedia Endogonidia uvedenou v deseti evropských městech. Parsifal je ale první operní režií Casellucciho, kde rovněž navrhnul výpravu a kostýmy. „Chci tuto operu osvobodit od řady stereotypů a rovněž od všech církevních symbolů, které se jen povrchně podílejí na struktuře libreta,“ uvedl Castellucci předem a skutečně se tohoto záměru úzkostlivě drží. To má ovšem svoje výhody a nevýhody. Jevištní obraz je teatrální a zároveň soudobý, avšak nemá téměř žádný kontakt s vlastním Wagnerovým textem ani s tím, co postavy chtějí vyjádřit. Jeho Parsifal je ovšem absolutní podívaná, ve které defilují absurdní a provokující obrazy. Castellucci nenavrhnul, jak je zvykem, jednotnou výpravu, každé dějství má svoji vlastní, velmi odlišnou podobu. V prvním se jedná o hluboký (pra)les s padajícími stromy, druhé dějství je jakési lidské laboratorium s tanečnicemi, které jsou zavěšeny na provazy, a závěrečné jednání je spíše koncertní verze opery. Bez rekvizit a dekorace, závěsy jsou černé, vše vyjadřuje chátrající hrad na Monsalvatu, jen spousta figurantů pochoduje na běžících pásech. Živý bílý had a německý vlčák, obrovské stromy, třídimenzionální projekce, akrobatické tanečnice, více než 200 figurantů, obrovská hlava Nietzscheho, jsou jen některé prvky nákladné výpravy v Castellucciho pojetí.

Hudebního nastudování se ujal wagnerovský specialista Hartmut Haenchen . „Parsifal je unikátní,“ říká rodák z Drážďan. „Oproti jeho dřívějším skladbám, které mají úplně jinou hudební řeč, používá Wagner velmi průhlednou instrumentaci, založenou mnohem méně, než je u něho zvykem, na zvukové barvě. Nezapomínejme, že Parsifal vysvětil v roce 1882 jeho Festspielhaus v Bayreuthu.“ Také Haenchen se drží svého záměru, sbor a zejména orchestr opery hraje velmi transparentně a mnohem komorněji, než jak jsme u Wagnera zvyklí.

Velmi vydařené je také obsazení, ve kterém dominují skandinávské hlasy. Švédka Anna Larsson je skvělá Kundry, jak postavou, tak zejména pevným hlasem. Rovněž islandský barytonista Tómas Tómasson (Klingsor) má krásně zabarvený hlas. Německý basista Jan-Hendrik Rootering (Gurnemanz) je zase o pár let starší, ale zůstává wagnerovským interpretem par excellence a mladý americký tenorista Andrew Richards sice nemá zatím bayreuthskou sílu, ale inteligentní projev. I když Parsifal trvá s přestávkami téměř pět hodin, nadšené publikum se díky Castelluccimu scénické představivosti a Haenchenovu hudebnímu pojetí určitě nenudilo.

Mirek Černý

1943, v temné noci: narozen v Praze a díky příjmení ihned vázán k hudbě (Carl Czerny). 1943-1970: zářný život v komunismu. Jídla bylo dost, demokracie, svobody, toaletního papíru, atd. mnohem méně. 1957-1970: Studie, nejdříve zeměměřič, potom hudební studie, člen profesionálního souboru Pražští madrigalisté, noty vyhrály s velkým náskokem nad metry. 1970-dodnes: ještě více svobody ztraceno svatbou s bruselskou Belgičankou Agnes (1970: dvě svatby v Praze a belgickém Dilbeeku, 2017: stále platné). Vlastník dvou státních příslušností, dvou pasů a dvou (odrostlých) synů. 1970: zabaleny stovky LP-ček s vážnou hudbou a odjezd VW-broukem 902 km směrem na západ. 1970-1984: nejdříve člen rozhlasového sboru, později redaktor Radia 3 (stanice vážné hudby státního rozhlasu). Mezitím studium holandštiny se sotva průměrnými výsledky. Od 1973: bytem v Dilbeeku (u Bruselu). Člen české menšiny v Dilbeeku, která má dohromady jednoho člena (mě samotného). 1983-dodnes: Free-lance novinář deníků De Standaard a Het Nieuwsblad, přivýdělky: úředník min. kultury, regionální ředitel zaměstnavatelské organizace a člen hudebních porot v Belgii a v zahraničí, ministerských komisí, poradních rad, předseda organizace Vlámských novinářů v Antverpách, atd. Současné aktivity: Free-lance novinář deníku Het Nieuwsblad (od 1982) a časopisů De Bond (1982), Tertio (2007), Randkrant (2015) a s hrdostí české Harmonie (1994). Přes dlouhodobou spolupráci se mnou zatím žádné z těchto medií nezkrachovalo.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.