úterý, 6. duben 2010

Brusel - Ligeti v říši scénických divů

Napsal(a) 

La Grand Macabre, foto Královská opera, Brusel La Grand Macabrefoto: Královská opera, Brusel

Když se v dubnu roku 1978 v Královské opeře ve Stockholmu uskutečnila premiéra Le Grand Macabre György Ligetiho, mluvilo se o mezníku nejen v dějinách opery, ale hudby vůbec. Sám Ligeti tehdy o své opeře řekl: „Vezmete si kus husích jater, necháte je upadnout na koberec a budete po nich tak dlouho šlapat, až úplně zmizí. Tak se dívám na hudební dějiny a hlavně na dějiny opery.“ Tohle odvážné tvrzení je třeba relativizovat, nakonec se také ukázalo přehnané, ale „anti-anti-opera“, jak ji skladatel sám nazýval, přece vstoupila, i když jen omezeně, do hudebních dějin. Bruselská Královská opera pozvala ke spolupráci známou katalánskou divadelní skupinu „La Fura dels Baus“ a byla to dobrá volba. Možná až příliš dobrá, originální technické prvky na scéně byly tak velkolepé, že se divákům trochu ztrácela Ligetiho hudba a celkové divadelní pocity vůbec.

Ligeti se nechal inspirovat divadelním textem La ballade du Grand Macabre od bruselského autora Michela de Ghelderodeho. Z původní předlohy ovšem zůstala asi jen jedna pětina, Ligeti tam přidal dokonce blíže neurčenou politickou tajnou policii. Opera je sestavena z krátkých fragmentů, které nemají žádnou souvislost ani společné prostředí jako třeba Janáčkova opera Z mrtvého domu . Vše se točí okolo smrti. Výsledkem je jakási koláž středověkého úmrtního tance, mysterického ztvárnění, loutkového divadla a pouťového představení. Ligeti používá kromě baroka různé citáty z Monteverdiho, Mozarta a Wagnera. Chtěl jít proti tehdejší intelektuální soudobé opeře, ale nevědomky vytvořil své vlastní intelektuální pojetí hudebního divadla. Chtěl také, aby Le Grand Macabre bylo vždy inscenováno v jazyku té země, kde se právě hrálo, představení ve Stockholmu byla ve švédštině. Vzhledem k tomu, že Brusel je dvoujazyčný, nehrálo se ani ve francouzštině, ani v holandštině, ale v angličtině, s dvojími titulky.

Režisér Alex Ollé , spoluzakladatel La Fura dels Baus, se spolu s Alfonsem Floresem postaral o vynalézavou scénu. Na jevišti je po celou operu obrovské tělo ženy, hraje se na něm, kolem, nebo dokonce uvnitř. „Použijeme všechny otvory lidského těla“, slíbil předem Ollé. Pěvci se objevují nebo vylézají z očí, úst, hlavy, prsů a zadnice. Hraje se rovněž v útrobách těla, jako jsou střeva. Ono obrovské ženské tělo je nejdříve nahé, ale díky neobyčejně zdařilým video prvkům Franca Aleu se různě „obléká“, nebo až do kostry „svléká“. Kromě toho jsou různé části (třeba hlava) otáčivé.

Toto ztvárnění dělá sice dojem na diváky, ale odvádí pozornost od hudby a její interpretace a vůbec od celého děje, ať už je jakkoliv nesouvislý. To je škoda, protože mladý Angličan Leo Hussain řídil operní sbor a orchestr s velkým nadhledem a rytmickou jistotou. Výkony sólistů byly vyrovnané, jmenujme alespoň amerického tenoristu Chrise Meritta (Piet the Pot), belgického basbarytonistu Wernera Van Mechelena (Nekrotzar), kanadskou sopranistku Barbaru Hannigan (Venus) a amerického kontratenora Briana Asawu (Go-Go).

Mirek Černý

1943, v temné noci: narozen v Praze a díky příjmení ihned vázán k hudbě (Carl Czerny). 1943-1970: zářný život v komunismu. Jídla bylo dost, demokracie, svobody, toaletního papíru, atd. mnohem méně. 1957-1970: Studie, nejdříve zeměměřič, potom hudební studie, člen profesionálního souboru Pražští madrigalisté, noty vyhrály s velkým náskokem nad metry. 1970-dodnes: ještě více svobody ztraceno svatbou s bruselskou Belgičankou Agnes (1970: dvě svatby v Praze a belgickém Dilbeeku, 2017: stále platné). Vlastník dvou státních příslušností, dvou pasů a dvou (odrostlých) synů. 1970: zabaleny stovky LP-ček s vážnou hudbou a odjezd VW-broukem 902 km směrem na západ. 1970-1984: nejdříve člen rozhlasového sboru, později redaktor Radia 3 (stanice vážné hudby státního rozhlasu). Mezitím studium holandštiny se sotva průměrnými výsledky. Od 1973: bytem v Dilbeeku (u Bruselu). Člen české menšiny v Dilbeeku, která má dohromady jednoho člena (mě samotného). 1983-dodnes: Free-lance novinář deníků De Standaard a Het Nieuwsblad, přivýdělky: úředník min. kultury, regionální ředitel zaměstnavatelské organizace a člen hudebních porot v Belgii a v zahraničí, ministerských komisí, poradních rad, předseda organizace Vlámských novinářů v Antverpách, atd. Současné aktivity: Free-lance novinář deníku Het Nieuwsblad (od 1982) a časopisů De Bond (1982), Tertio (2007), Randkrant (2015) a s hrdostí české Harmonie (1994). Přes dlouhodobou spolupráci se mnou zatím žádné z těchto medií nezkrachovalo.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.