sobota, 25. prosinec 2010

Brusel - Kátin útěk z tradičních norem ruské společnosti

Napsal(a) 

BRUSEL - KÁTIN ÚTĚK Z TRADIČNÍCH NOREM RUSKÉ SPOLEČNOSTI BRUSEL - KÁTIN ÚTĚK Z TRADIČNÍCH NOREM RUSKÉ SPOLEČNOSTI

Bruselská Královská opera se po devíti letech vrátila k Janáčkově Kátě Kabanové . Nová inscenace známé německé režisérky Andrey Breth si zaslouží pozornost. Už první scénou se Brethová snaží navodit bezvýchodnou situaci Káti temnými surrealistickými obrazy.

V Česku je nejvíce uváděnou Janáčkovou operou Její pastorkyně, ale na západ od republiky to je právě Káťa Kabanová. Nám se možná nezdá rozdíl mezi nešťastnou Káťou a Jenůfou tak velký, avšak Ostrovského příběh uzavřené ruské společnosti, ze které Káťa nachází únik jen sebevražedným skokem do Volhy, je pro západního posluchače přece jen více univerzální. „Každé repertoárové divadlo má aspoň jednu inscenaci ,Káti‘. A režiséři jsou pod tlakem vytvořit novou originální Káťu, to jsem vědomě nechtěla,“ říká Andrea Breth o svojí inscenaci. „Chtěla jsem Janáčkovo dílo vyprávět hlavně ze subjektivního pocitu Káti. Snažila jsem se vytvořit Kátiny hrůzné sny, které jsou podle mne obsaženy i v Janáčkově hudbě. Nejedná se tedy o žádnou naturalistickou inscenaci. Kátiny pocity provinilosti mají silný neurotický dopad, a to dělá celý příběh časově neomezený. Ruský charakter opery jsem nechtěla nijak zvýrazňovat. Svět, který jsem chtěla představit, je světem střepů, tmy a krutosti. Snažila jsem se vytvořit apokalyptické obrazy, které jsou také obrazy všedního života.“ A dodává: „Zhlédla jsem řadu inscenací mých kolegů, ale co jsem viděla, mě smrtelně nudilo. To se mě ale nikdy nestalo při poslechu Janáčkovy hudby. Je to kompaktní drama, ke kterému Janáček napsal silně emocionální hudbu, která svírá hrdlo.“ Andrea Breth ví o čem mluví, sama se totiž pokusila o sebevraždu a vzhledem k depresím musela přerušit slibně se vyvíjející kariéru. Ve stejném duchu jako ona pracovala i výtvarnice Annette Murschetz , její jednotná scéna je ve všech dějstvích silně ponurá a i v kostýmech dominuje černá barva. Obraz sebevraždy Káti je jako celek velmi působivý, škoda že její smrt méně, Brethová ji nechá utonout ve vaně a pokud sledujete titulky, tak vám tento zásadní moment může i uniknout.

Káťa Kabanová má jen jednu stěžejní roli a tou je Káťa sama, proto je velmi důležitá volba pěvkyně. Německá sopranistka Evelyn Herlitzius má silný a krásně zabarvený hlas, však se také často uplatňuje s úspěchem ve wagnerovských rolích. Dále na sebe upozornili Rakušan amerického původu Kurt Streit jako Boris Grigorjevič, dobře hrající Angličan John Graham-Hall (Tichon Ivanyč Kabanov) a hlasově sebevědomá Němka Renée Morloc (Kabanicha). Sbor má v Kátě zanedbatelnou úlohu, zato orchestr se může představit, díky Janáčkově brilantní instrumentaci, v plné kráse. Jenže tentokrát toho příliš nevyužil, výrazně se o to „zasloužil“ anglický dirigent Leo Hussain . Janáček nepotřebuje trojnásobné forte. Ano, v partituře jsou četné klimaxy, ale žestě jsou silné samy od sebe a není nutné je příliš akcentovat, tím spíše, že se vytrácí Janáčkova subtilita. Expresivní pojetí není přímo úměrné počtu decibelů. Janáčkův kompoziční styl je odlišný od jiných skladatelů, a proto také vyžaduje určitou zkušenost, která jinak talentovanému Leo Hussainovi zatím chybí.

Mirek Černý

1943, v temné noci: narozen v Praze a díky příjmení ihned vázán k hudbě (Carl Czerny). 1943-1970: zářný život v komunismu. Jídla bylo dost, demokracie, svobody, toaletního papíru, atd. mnohem méně. 1957-1970: Studie, nejdříve zeměměřič, potom hudební studie, člen profesionálního souboru Pražští madrigalisté, noty vyhrály s velkým náskokem nad metry. 1970-dodnes: ještě více svobody ztraceno svatbou s bruselskou Belgičankou Agnes (1970: dvě svatby v Praze a belgickém Dilbeeku, 2017: stále platné). Vlastník dvou státních příslušností, dvou pasů a dvou (odrostlých) synů. 1970: zabaleny stovky LP-ček s vážnou hudbou a odjezd VW-broukem 902 km směrem na západ. 1970-1984: nejdříve člen rozhlasového sboru, později redaktor Radia 3 (stanice vážné hudby státního rozhlasu). Mezitím studium holandštiny se sotva průměrnými výsledky. Od 1973: bytem v Dilbeeku (u Bruselu). Člen české menšiny v Dilbeeku, která má dohromady jednoho člena (mě samotného). 1983-dodnes: Free-lance novinář deníků De Standaard a Het Nieuwsblad, přivýdělky: úředník min. kultury, regionální ředitel zaměstnavatelské organizace a člen hudebních porot v Belgii a v zahraničí, ministerských komisí, poradních rad, předseda organizace Vlámských novinářů v Antverpách, atd. Současné aktivity: Free-lance novinář deníku Het Nieuwsblad (od 1982) a časopisů De Bond (1982), Tertio (2007), Randkrant (2015) a s hrdostí české Harmonie (1994). Přes dlouhodobou spolupráci se mnou zatím žádné z těchto medií nezkrachovalo.

Komentáře

Harmonie vychází za podpory

Ministerstvo kultury ČRNadace Český hudební fondNadace Leoše JanáčkaNadace Bohuslava Martinů

 

Naši partneři

Muzikus - magazín nejen pro muzikantyAlterecho - platforma pro současnou hudební kulturu

Chcete inzerovat? Máte dotaz?

+420 266 311 701

Novinky emailem

csenfrdeitptes

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.