Idomeneo, re di Creta je sice Mozartova raná opera, patří ovšem do základního repertoáru většiny operních domů. Když ji v roce 1781 psal, bylo mu 25 let. Je takřka pravidlem, že první ze skladatelových sedmi velkých oper dříve či později inscenuje každý výrazný intendant. Tak tomu bylo a je i v Bruselské královské opeře. Současný šéf Peter De Caluwe si pozval Iva Van Hoveho , předního belgického režiséra, který udělal kariéru v Nizozemsku, a mladého francouzského dirigenta Jérémie Rohrera . Nová inscenace Idomenea se vydařila a navazuje tak na nezapomenutelnou produkci této opery z bruselské éry Gérarda Mortiera v nastudování Johna Pritcharda se Stuardem Burrowsem a Robertem Tearem v hlavních rolích.
Libreto je všeobecně známé: aby se krétský král Idomeneo vyhnul ztroskotání svojí lodi, slíbí bohu moře Poseidonovi život první osoby, kterou po vylodění spatří. Je jím jeho vlastní syn Idamante. Problém je jasný, ale jde o více, o vztah mezi otcem a synem, o povinnost a cit, o konflikt státníka a otce. Ivo Van Hove, jako dosud vždy u svých operních představ, aktualizoval příběh do dnešní doby: nadcházející bouře se změní v teroristickou akci, nechybí konferenční sál s Idomeneem, kterého na obrazovku živě zachycuje televizní kamera, postavy jsou samozřejmě oblečeny do dnešních kostýmů… Vizuální technika s dominantním plátnem v pozadí, na kterém se střídají přepadové jednotky s vrtulníky a ozbrojenými vozy s mizérií třetího světa, je všudypřítomná. Přes všechny podstatné změny, nebo lépe řečeno právě proto, jsou aktuální lidské vztahy v původně antickém příběhu ještě sugestivnější.
Mezi sólisty jsou na prvním místě všechny ženy. Švédská mezzosopranistka Malena Ernman je vynikající Idamante, hlasově i herecky. Její recitativy jsou přirozené dialogy a ona se pohybuje na scéně zcela mužským způsobem, jen těžko lze rozeznat, že je to žena. Bulharka Alexandrina Pendatchanska je stejně přesvědčivá Elektra, která upoutává zřetelnou proměnou z nejisté odmítnuté ženy v uvědomělou, ač pomatenou bytost. Tato produkce byla předvedena ve dvou obsazeních, v premiérovém měla Ilii ztvárnit Ingela Bohlin, ale pro náhlé onemocnění dostala šanci mladá Belgičanka Sophie Karthäuser a skvěle ji využila. Karthäuser je talentovaná pěvkyně, která ještě zdaleka neřekla své poslední slovo. V této roli alternovala ve druhém obsazení Slovenka Simona Šaturová . Mužské postavy byly průměrné, Američan Gregory Kunde v titulní roli začal dobře, ale v závěru mu scházely síly a jeho krajan Kenneth Tarver (Arbakes) má příliš malý hlas. Tentokrát zklamal jinak výborný orchestr bruselské opery a měl na tom podstatný podíl Jéremie Rohrer. Rohrer často řídí velké francouzské operní orchestry a v Bruselu se uvedl pěknou Figarovou svatbou, tentokrát ale neudržel mladistvý entusiasmus na uzdě. Rohter zvolil příliš rychlá tempa, se kterými měli problém i sólisté a orchestr ještě mnohem více. Škoda, jinak neměl tento originální Idomeneo žádnou výraznější vadu.
