sobota, 17. duben 2010

Brusel - Gluckovy Ifigénie v jednom představení

Napsal(a) 

Bruselská královská opera si na sebe vzala těžký úkol: za jeden večer představila obě Ifigenie operního reformátora Christopha Willibalda Glucka. Jak Ifigenii v Aulidě tak i Ifigenii na Tauridě připravil šéf Nizozemské opery v Amsterodamu Pierre Audi . Inovátor Audi se proslavil svými velmi moderními režijními nápady a nejinak to bylo i v Bruselu. Tentokrát to ale trochu přehnal, i zkušený režisér si musí uvědomit, že hudební divadlo má svoje zvuková a technická omezení.

Audi je v evropském hlavním městě dobře znám, minulou sezonu zde dirigoval Debussyho Péllease , i tehdy byla scéna mírně řečeno avantgardní. Ani nyní nenechal v obou operách, spolu s návrhářem výpravy Michaelem Simonem , nic na svém místě. Smělou konstrukci z ocelových trubek vysunul do hlediště, na orchestřiště postavil menší podium a orchestr přestěhoval do zadní části původního jeviště. Za ním ještě zbylo místo na tribunu, kde seděl sbor a část diváků, protože nejlepší sedadla v hledišti zůstala prázdná, nebylo z nich vidět. Z obou horních lóží vedly na scénu ocelové schody a aby nezabraly celé jeviště byly velmi strmé. Vůbec se nelze divit, že během premiéry jeden z figurantů na schodech zakopl a zřítil se dolů na scénu. Naštěstí se nijak vážně nezranil, ale musel být z jeviště odnesen a představení bylo přerušeno. Ani návštěvníci neměli na růžích ustláno, takové umístění orchestru akustice určitě nepomohlo, sólisté zpívali často pouhý metr od diváků a přehlučili úplně orchestr vzadu. Audi transponoval obě příbuzná řecká dramata do dnešní doby, návrhářka kostýmů Anna Eiermann oblékla kompars do mundurů cizinecké legie, včetně přileb a kalašnikovů. Agamemnon měl slušivý stejnokroj námořního admirála i s vyznamenáními.

Celkově dopadla lépe Iphigénie en Aulide, která měla premiéru v roce 1774 v pařížské královské hudební akademii. Hudebně působí ale mladší Iphigénie en Tauride mnohem přesvědčivěji, zejména orchestrální partitura. Ifigenie měly až na menší role své obsazení. Hlasově vévodila skvělá Véronique Gens v titulní postavě (Aulide), herecky ji předčila Němka Nadja Michael jako Ifigenie (Tauride). Škoda, že její hlas má na Glucka příliš velké vibráto. V Aulidě určitě upoutala Švédka Charlotte Hellekant (Clytemnestre) a Američan Andrew Schroeder (Agamemnon). V Tauridě to byli Francouz Stéphane Degout , Ifigeniin bratr Orestes a finsko-australský tenorista Topi Lehtipuu jako jeho přítel Pylade. Představení řídil francouzský dirigent Christophe Rousset , který nahradil původně oznámeného Jérémie Rhorera. Talentovaný Rhorer nesouhlasil s umístěním orchestru a odmítl dirigovat. Nutno podotknout, že Roussetovi tento jasný handicap prakticky nevadil, podařilo se mu stmelit sólisty, sbor a orchestr do homogenního celku. 48-letý Rousset je momentálně na uměleckém vrcholu, určitě jako dirigent svého barokního orchestru Les Talens Lyriques. Tentokrát si ale nemohl vybírat a musel se spokojit s orchestrem a sborem bruselské opery. To je problém všech operních intendantů, pokud angažují specialisty na starou hudbu. Žádají vlastní dobové orchestry, a tak zůstávají domácí operní tělesa bez práce. V bruselské opeře měl René Jacobs nastudovat řadu starších oper, z celého projektu sešlo, protože chtěl řídit pouze Freiburger Barockorchester, to znamená, že vlastní operní orchestr by byl zhruba měsíc nezaměstnaný. Jestliže ale máte šťastnou ruku při výběru dirigenta, tak to nemusí být vždy nevýhodné. Rousset připravil tradiční operní orchestr přes všechny akustické překážky výtečně, chvílemi ani nebyl slyšet rozdíl ve zvuku a v interpretačním pojetí.

Opera si byla vědoma wagnerovských časových rozměrů, pokud spojí obě opery v jeden celek (s přestávkou 4 hodiny). Návštěvníci proto měli možnost si vybrat mezi tímto „double bill“, absolvovat obě díla ve dvou večerech, nebo si vybrat jen jednu z obou oper.

Mirek Černý

1943, v temné noci: narozen v Praze a díky příjmení ihned vázán k hudbě (Carl Czerny). 1943-1970: zářný život v komunismu. Jídla bylo dost, demokracie, svobody, toaletního papíru, atd. mnohem méně. 1957-1970: Studie, nejdříve zeměměřič, potom hudební studie, člen profesionálního souboru Pražští madrigalisté, noty vyhrály s velkým náskokem nad metry. 1970-dodnes: ještě více svobody ztraceno svatbou s bruselskou Belgičankou Agnes (1970: dvě svatby v Praze a belgickém Dilbeeku, 2017: stále platné). Vlastník dvou státních příslušností, dvou pasů a dvou (odrostlých) synů. 1970: zabaleny stovky LP-ček s vážnou hudbou a odjezd VW-broukem 902 km směrem na západ. 1970-1984: nejdříve člen rozhlasového sboru, později redaktor Radia 3 (stanice vážné hudby státního rozhlasu). Mezitím studium holandštiny se sotva průměrnými výsledky. Od 1973: bytem v Dilbeeku (u Bruselu). Člen české menšiny v Dilbeeku, která má dohromady jednoho člena (mě samotného). 1983-dodnes: Free-lance novinář deníků De Standaard a Het Nieuwsblad, přivýdělky: úředník min. kultury, regionální ředitel zaměstnavatelské organizace a člen hudebních porot v Belgii a v zahraničí, ministerských komisí, poradních rad, předseda organizace Vlámských novinářů v Antverpách, atd. Současné aktivity: Free-lance novinář deníku Het Nieuwsblad (od 1982) a časopisů De Bond (1982), Tertio (2007), Randkrant (2015) a s hrdostí české Harmonie (1994). Přes dlouhodobou spolupráci se mnou zatím žádné z těchto medií nezkrachovalo.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.