Brusel – Borgiové v cirkuse

Gaetano Donizetti se sice dožil jen padesátky, ale přesto stačil zkomponovat více než 70 oper, bohužel s výjimkou Lucie z Lammermooru prakticky všechny pohltilo propadliště dějin. Sem tam ještě najdeme inscenace Nápoje lásky a Dona Pasquale a tím celkem chudý výčet rodáka z Bergama končí. Královská opera v Bruselu si vybrala velmi málo hranou Lucrezii Borgiu , která byla v hlavním městě Evropské unie naposledy uvedena před půldruhým stoletím. Slůvko „bohužel“ v úvodu je určeno milovníkům bel canta, já bych raději použil slovo „bohudík“. Ctitel Janáčka a Mozarta nemůže být zrovna velkým vyznavačem italského teatrálního melodramatu. S úctou ke čtenáři této recenze a se slovy Lucrezie Borgie „pokud lidé poznají příčiny mého strachu, pochopí můj velký smutek“, se pokusím být objektivní.

Bruselská opera uvedla před pár lety Lucii z Lammermooru se stejným režisérem, Belgičanem Guyem Joostenem . Premiéra opery Lucrezia Borgia v Paříži v roce 1840 pod vedením skladatele nedopadla šťastně. Victor Hugo, podle jehož románu vzniklo libreto, byl tak znechucen, že to dal k soudu, aby jako autor zamezil dalším reprízám. Proto a také kvůli politické cenzuře udělal Donizetti dodatečně řadu změn a opera se hrála pod asi šesti různými tituly, než se konečně vrátila k původnímu názvu.

Guy Joosten je v operním světě známou osobností, již ve svých 28 letech debutoval ve vídeňském Burgtheatru. Dnes režíruje v předních operních domech včetně Metropolitní opery a přednáší na universitách v Německu, Španělsku a Nizozemsku. Několikrát jsem s ním spolupracoval na realizaci Janáčkových oper v Belgii a mohu potvrdit, že to je divadelník s originálními nápady a s citlivým přístupem ke skladateli i interpretům. To mohl tentokrát dobře uplatnit, bruselská opera totiž téměř každý rok jednu inscenaci představuje v královském cirkuse, rovněž v centru města. Jde o zimní cirkus postavený v roce 1878, tehdy sloužil pro bruselský stálý cirkus. Po 1. světové válce bylo ve stájích pro zvířata vězení pro německé zajatce. Později sloužila prostorná budova pro baletní představení Maurice Béjarta. Cirkusy se přestěhovaly, jen Cirque du Soleil zde hrával a dnes jsou zde představení všeho druhu. Velký sál pro tři a půl tisíce návštěvníků – pro operu je část sálu za jevištěm uzavřena – má samozřejmě půdorys kruhového cirkusu. To má své výhody, ale také svá omezení. Joosten a jeho dvorní návrhář výpravy Johannes Leiacker umístili do prostoru mezi diváky a kruhovou scénou čtyři obrovské atrapy. Účinkující vcházeli na jeviště typickým cirkusovým vchodem a hrálo se všude na scéně i mimo ni. Většina návštěvníků tak mohla sledovat děj do nejmenšího detailu. Umístění orchestru za scénu, jinde bohužel není místo, je nevýhodné protože sólisté a sbor musí sledovat dirigenta jen z monitorů, proto také synchronizace někdy dost vázla. Masové scény Borgiů byly impozantní a ani Joosten si neodpustil nahé ženy, patrně to v dnešním divadle bez erotiky nejde. Dramatické efekty jsou v Joostenově představě zachovány, jen jejich lehkost občas kontrastuje s původním dějem.

Rumunská sopranistka Elena Mosuc si přivezla do Bruselu velkou rodinu, která jí po každém čísle bouřlivě oslavovala, ovšem je nutno říci že zaslouženě, Lucrezia je díky hlasové ekvilibristice pro ni role jak ušitá. Výborně jí sekundovali mužští sólisté: americký tenorista Charles Castronovo (Gennaro) a pařížský basbarytonista Paul Gay (Don Alfonso). Nelze ani zapomenout španělskou mezzosopranistku Silvii Tro Santafé , která přesvědčivě ztělesnila postavu Orsiniho. Orchestr opery podal pod vedením Angličana Juliana Reynoldse solidní výkon, i když se dirigentovi v nezvyklém prostředí vždy nepodařilo stmelit sbor a orchestr v perfektní celek.

Sdílet článek:

Aktuální číslo

Nejnovější