Enrique Mazzola a PKF
Na 23. února 2014 připravila
PKF-Prague Philharmonia pro Pražany v Dvořákově síni Rudolfina perlivý večer. Velkým dílem k tomu přispěl Ital
Enrique Mazzola, jenž byl pro oddechový večer bez hluboké filozofie a velkých témat velmi vhodným dirigentem. Koncert otevřel Gioacchino Rossini. Naštěstí měl orchestr tolik rozumu, aby se vyhnul stále obehrávaným předehrám (Lazebník sevillský, Italka v Alžíru, Vilém Tell, Turek v Itálii, Popelka, Straka zlodějka) a skvěle vystřihl předehru k buffě
Il Signor Bruschino. Mozartův
Houslový koncert č. 1 B dur KV 207 byl šancí pro prezentaci
Jakuba Fišera (jeho bratr Jan byl ten večer koncertním mistrem), kterého známe spíše coby stále lepšího violistu a také jako primária výborného Bennewitzova kvarteta. Koncert hrál bez manýr, čistě, transparentně a příjemně mě překvapil! Jistě bych si dokázal představit více měkkosti, uvolněnosti, laskání detailů, ale provedení mělo vysokou úroveň. Kdyby měl lepší nástroj (Karel Boromejský Dvořák, 1907), určitě by bylo i více tónové krásy. Sympaticky zvolil méně hrané kadence Jeana Dolphina Allarda.
Jakub Fišer a PKF
Botticelliovský triptych zdatného eklektika Ottorina Respighiho je příjemnou, kontaktní hudbou, jež snad potěší každého. Ornamentálně zdobná hudba se špetkou orientu a impresionismu a notné dávky romantismu byla pro posluchače potěšením. Ještě větším však byla baletní hudba Vůl na střeše Daria Milhauda s kouzelným jazzovým backgroundem. Nadšené provedení PKF-Prague Philharmonia mělo vtip, odvaz, skvělý zvuk a technickou virtuozitu. Samozřejmě výsledek byl jiný než v případě velkého symfonického obsazení, ale v této verzi mi byl Milhaud ještě sympatičtější. Každopádně to bylo nejlepší provedení Vola na střeše, jaké jsem v posledních pěti letech živě slyšel.