Brno velkolepě oslavilo Antonína Rejchu

Filharmonie Brno připravila k 250. výročí narození pražského rodáka a ve Francii naturalizovaného skladatele Antonína Rejchy (1770-1836) rozsáhlé vokálně-instrumentální dílo Lenora. K novodobé premiéře skladby došlo zřejmě v 80. letech 20. století, teprve teď se ale díky podnětu dramaturga orchestru Vítězslava Mikeše dočká opakovaného uvedení, televizního a rozhlasového přenosu, doufejme i vstupu na zahraniční pódia. Po prvním zaznění 5. 2. v Besedním domě je zřejmé, že si to jak autor, tak dílo zaslouží.

Antonín Rejcha napsal Lenoru, s podtitulem Velký hudební obraz s recitativy, áriemi a sbory, ve Vídni v letech 1805-1806, jenže sám ji nikdy neslyšel. Souhrou nepříznivých okolností padl text stejnojmenné baladické básně Gottfrieda Augusta Bürgera v nemilost císařských cenzorů kvůli citacím z Bible a duchovních písní, postavených do kontextu, jenž budil pohoršení. Cenzura se dotkla i Rejchova zhudebnění, nevyšla mu ani snaha uvést dílo v Lipsku. Příběh, jehož námět se podobá Erbenovým Svatebním košilím, vypráví o dívce, která čeká na svého milého Viléma, až se vrátí z války. Rouhá se Bohu, nakonec se přece milence dočká a šťastně s ním odjíždí na koni směrem k jeho „domovu“, jímž je „šest prken a dvě čela“. S blížící se půlnocí se spolu ocitnou na hřbitově, kde Vilém odhalí svou pravou tvář, promění se v kostlivce, přizve k reji své druhy, a ti dívku utancují k smrti. Do závěrečné instrumentální Bouře ještě naposledy vstoupí sbor jako světlo, život a katarze.

 , foto Vojtěch Kába

Dramatické dílo provedli orchestr, sólisté a sbor za řízení Dennise Russella Daviese ve výtečné symbióze, snad až na pár drobných nesouladů v souhře. Dirigent zvolil pro Lenoru spíše svižnější tempa, ovšem s ohledem na sólisty, a postupně před námi odkrýval všechny vrstvy Rejchova bohatého kompozičního myšlení. Zdánlivě nesourodého. Slyšeli jsme kontrast dramatu a něhy (dialogy matky s dcerou), děsivé majestátnosti smrti a rozechvění křehkého života (Vilém a Lenora), bouře a téměř pastorální lyriky, nechyběla ani autorova oblíbená polyfonie. Tu jako bychom se ocitli ve světě Mozartova Dona Giovanniho nebo Requiem, tu zase v Haydnově rustikálnosti nebo Beethovenově hře s akcenty, nemluvě o barokních oratoriích. Na to, abychom přesně popsali, v čem byly tyhle části typicky rejchovské, jeho vokální – zejména operní – dílo známe ještě velmi málo nebo vůbec. Nebyl by to však Rejcha, kdyby se zároveň nepokusil překročit hranice. V téhle skladbě se pomocí zvukomalby vydal až k programní hudbě (např. pizzicato ve smyčcích jako zvony, flétna jako měsíční svit), úvod k nástupu Vypravěče ve XII. části zněl dokonce jako přirozená součást některé z Mahlerových prvních symfonií. Byla to přehlídka neuvěřitelné pestrosti nápadů, která ale nepostrádala soudržnost.

 , foto Vojtěch Kába

V partituře dostaly prostor dechové nástroje (výborná sóla klarinetu, flétnu, lesního rohu a trubky), jimž spolehlivě sekundovaly smyčce, komentující vstupy Českého filharmonického sboru Brno byly dobře dynamicky odstíněny, ve zvuku kompaktní a výrazově přesvědčivé. Ze sólistů vynikla sopranistka Martina Janková v roli Lenory, která uspokojila mou potřebu dočkat se na pódiu velké dramatické akce a expresivity. Její přirozeně divadelní projev, schopnost navázat kontakt s jevištěm i hledištěm a příjemně čistý sametový hlas ukázaly cestu, jíž by se, myslím, mělo provedení Lenory ubírat. Vilém barytonisty Jiřího Brücklera byl přiměřeně démonický a majestátní, s krásně znělým, do prostoru se linoucím hlasem. Zkušená sopranistka Pavla Vykopalová dodala roli matky vřelost, ostřejší barvou hlasu zároveň vítanou tenzi, osobně bych snesla přece jen o něco měkčí barvu, a především bych uvítala alespoň letmý oční kontakt mezi pěvkyněmi. Tenorista Wojciech Parchem v náročné roli Vypravěče ukázal své bohaté znalosti koncertního repertoáru, ve druhé části skladby se mu dařilo obzvlášť výstižně „popsat“ všechny scény. Jeho specificky průrazný hlas dílu prospěl, přestože ve vysokých tónech bychom místy snesli pocit větší rezervy. Jedinou silnější výhradu – vyjma Jankové – mám u sólistů a sboru k výrazu, kde bych si uměla představit teatrálnější projev a detailnější hru s deklamací – jakkoli bylo zřejmé, že v sólových partech skladatel zpěváky nešetřil. (Ideální by také bylo zařadit do skladby dle autorova požadavku taneční soubor, to by ale musela Lenora zaznít v jiném prostoru a s jinými časovými možnostmi co se týče příprav.)

Filharmonie Brno si za tento počin zaslouží velký potlesk. Nastudovala rozsáhlé neznámé dílo autora, jehož hudební svět teprve objevuje. Podařilo se jí to se ctí, nepřeslechnutelným nadšením, s citem a kvalitně. Věřím, že všichni zúčastnění umělci pomohli tomu, abychom přestali Antonína Rejchu jednou provždy považovat za autora podivných teoretických prací a začali ho vnímat jako tvůrce živé, sdělné hudby. Kéž by takových záslužných projektů do budoucna přišlo víc.

Sdílet článek: