úterý, 27. leden 2009

Brno - Třikrát z festivalu Janáček Brno

Napsal(a) 

Janáček: Příhody lišky Bystroušky (Adriana Kohútková) Janáček: Příhody lišky Bystroušky (Adriana Kohútková)

K osmdesátému výročí úmrtí moravského Mistra obnovilo město Brno k poctě „svému“ hudebnímu géniovi festival (6. – 17. 11. 2008). Zástupci Národního divadla Brno, hlavního pořadatele, pojali festival jako ve dvouletém cyklu široce pojatou prezentaci Janáčkova díla tak, aby umožnil srovnání různých inscenačních a interpretačních přístupů. Ambicí je, aby se Brno festivalem proměnilo v kulturní metropoli evropských rozměrů, ba dokonce se do budoucna stalo obdobou mozartovského Salcburku nebo wagnerovského Bayreuthu. Ředitel Národního divadla Brno Daniel Dvořák vytkl cíl stát se referenčním místem Janáčkovy interpretace. A šéf brněnské opery Tomáš Hanus očekávání doplnil: „Festival a živá janáčkovská tradice vůbec jsou těmi otevřenými dveřmi, kterými Janáček může naše město vyvést do mezinárodního povědomí, kontextu.... Chci, aby se Brno do Janáčka zamilovalo alespoň tak, jak je tomu ve velkých kulturních metropolích po celém světě.“ Vysoká ctižádost tedy pořadatelům rozhodně nechyběla.

Zatímco v zahraničí je dnes uvedení Janáčkovy opery skoro sázkou na jistotu a z českých oper jsou ty Janáčkovy na repertoáru zahraničních divadel zastoupeny nejhojněji, dlouholeté čekání Pastorkyně po brněnské premiéře na „Prahu“ jako by do jisté míry předznamenalo setrvale rozpačité přijímání Janáčkových oper domácím publikem. O to více je třeba obnovení Janáčkova festivalu přivítat. Tři recenzované festivalové inscenace Janáčkových oper do jisté míry rozkrývají letitý rébus, proč je v zahraničí Janáček na rozdíl od svého domova tak úspěšný.

Malátná podzimní Liška

Festival zahájila 6. listopadu premiéra Příhod lišky Bystroušky v nové inscenaci opery brněnského Národního divadla, konané symbolicky v den prvního uvedení této opery v roce 1924. Bystrouška je unikátní dílo a pro cizince je jistě mnohem obtížnější ji plně pochopit a docenit všechny jemné valéry významů a nálad, které do této opery Janáček geniálně vložil – jak bylo zřejmé z příliš robustního nastudování dirigenta Dennise Russella Daviese a bezútěšně betonového „jezedáckého“ pojetí André Engela jen o pár týdnů dříve Pařížskou národní operou v Opéra Bastille.

Do Brna si pozvali anglického režiséra Jamese Conwaye , který si z této vrstevnaté opery vybral hlavně atmosféru podzimu, podpořenou ještě dohněda laděnými odstíny holých kmenů lesa (který zabíral celou scénu) a opadaného listí. Conway se přidržel tradičního pojetí s realisticky maskovanými a kostýmovanými zvířátky hopsajícími po čtyřech mezi pletivem, které sice rozvlnilo podlahu jeviště, ale zároveň evokovalo zajetí v kotcích. A jakoby se styděl oživit instrumentální mezihry baletem, aniž však nabídl jiné divadelně nosné řešení nad rámec opakujících se jednoduchých pohybů tmavě kostýmovaných zvířat v potemnělém lese. Do tmy mu pak – nepovšimnuta – unikla i katarze optimistického vyústění opery.

Plněji a plastičtěji rozvinout všechny barvy Janáčkovy partitury se bohužel nedařilo ani dirigentovi Tomáši Hanusovi , novému mladému šéfovi opery, od něhož se očekávalo, že své zahraniční zkušenosti zúročí právě při vzorovém nastudování Janáčkovy opery pro zahájení festivalu. Je otázka, nakolik nestmelený zvuk orchestru ovlivnila (ve třetí řadě) akustika Janáčkovy opery, nicméně v tempové, dynamické i výrazové škále vyzněla opera příliš jednotvárně, s jakousi malátnou opatrností. Zřetelnějším kladem nového nastudování tak naštěstí byly výkony sólistů (s převahou slovenských hostů). Velmi dobře se jako Liška v Brně uvedla Adriana Kohútková , výborná hlavně v lyričtějších pasážích, snad jen by její Lišce prospělo více rozpustilosti vedle štramáckého Zlatohřbítka, který se povedl Denise Hamarové . Zemitě robustní byl Revírník Petera Mikuláše . Celkově však otevírací inscenace festivalu postrádala jiskru nutnou pro takto prestižní událost a zanechala jen matný dojem.

Janáčkovská lekce z Maďarska

To Jenůfa Maďarské státní opery patřila mezi vrcholné zážitky festivalu (ostatně připomeňme, že ani fiktivní pobyt Jenůfy ve Vídni nebyl cestou do „zahraničí“, ale odehrával se v rámci Rakouska-Uherska). Na domácí „trápení se s Janáčkem“ dala jednoznačný recept: základem úspěchu je perfektní hudební nastudování, s vervou a plným nasazením, netolerující žádné „přibližnosti“. Režií (Attila Vidnyánszky ) ani scénografií (Alekszandr Belozub ) nebyla maďarská inscenace nijak objevná, ale ani zavádějící (až na kostým Laci, jehož kostkovaný kabát připomínal spíše žižkovského hejska a hlavně pak „ukřižovanou“ poblikávající Števuškovu dětskou dušičku zamrzlou v obřích kostkách ledu sestavených do kříže). Triumfovala však strhujícím hudebním provedením Jánose Kovácse , až se tajil dech a svíralo srdce. Mezi sólisty excelovala především v roli Jenůfy Éva Bátori , která roli dodala u nás nezvyklou energii a samostatnost ženy, která není obětí okolností, ale ví, co její volba znamená a je připravena nést důsledky. Odlišně od našeho tradičního pojetí byla ztvárněna i Kostelnička Dalii Schaechterové v plastickém psychologickém portrétu ženy, která chce svou nevlastní dceru ochránit před neblahým osudem, který sama prožila. Suverénní výkony podali také oba tenoristé – Attila Wendler jako Laca a Attila Kiss B. v roli Števy. Sboru se však už tolik nedařilo, když byl na štíru v souhře s orchestrem. Většina sólistů navíc zpívala výbornou češtinou, jejíž srozumitelnost by jim mohl závidět mnohý český pěvec. Maďarská opera bohužel svou „lekci z Janáčka“ – příznačně pro domácí poměry – udělovala před poloprázdným hledištěm Janáčkovy opery. Ti, kteří budapešťskou operu à priori nepodcenili, ovšem okamžitě vycítili sílu provedení a své nadšení dali najevo bouřlivými ovacemi ve stoje.

Janáček: Její pastorkyňa (Eliška Weissová, Lucie Kašpárková) Janáček: Její pastorkyňa (Eliška Weissová, Lucie Kašpárková)

Osvěžující energie (Pastorkyně) studentů

Velmi zdařile – do jisté míry překvapivě, ale příjemně drze – se na festivalu uplatnila Pastorkyňa studentů, absolventů a hostů Komorní opery Hudební fakulty JAMU. Jako první u nás (po inscenaci Varšavské komorní opery v roce 2004) uvedli rekonstrukci verze Její pastorkyně , kterou patrně slyšelo brněnské publikum 21. ledna 1904. Až detektivními metodami se k ní dopátral anglický muzikolog Mark Audus . Bylo dobře, že tato „urverze“ u nás konečně zazněla. Ovšem představa, že patří na školní scénu, je klamná, neboť už jen delším rozsahem je náročnější než verze dnes běžně hrané. Nelze se divit studentům, že toto riziko pro tak náročné role (nadšeně) podstoupili, ale jejich pedagogů je třeba se ptát, zda v úlohách obtížných i pro zkušené zpěváky nehazardují s dalším vývojem operních kariér svých žáků.

V celkovém výsledku ovšem studentská inscenace rozhodně mezi festivalovými nezapadla a pro ty „dospělé“ byla zcela plnohodnotnou konkurencí. Naprosto právem budila tato Jenůfa větší sympatie než otevírací Liška brněnské Národní opery: nejen neopotřebovanou energií dychtivého mládí, ale i nasazením a svěžím přístupem. Byly zřetelné z výkonu Janáčkova akademického orchestru , suverénně vedeného absolventem hudební fakulty Ondrejem Olosem , i z režijního uchopení Lindy Keprtové , která s mladistvou rozhodností a stylovou čistotou jednoduchosti doslova otevírala nové, běžně skryté pohledy i průhledy a mnohotvárně pracovala se světlem. Lucie Kašpárková v roli Jenůfy již v produkcích Opera Diversa prokázala, že o jejím talentu ještě uslyšíme, podobně Jan Ondrejka obstál v roli Števy. Z hostů, kteří již působí na profesionálních scénách, se Eliška Weissová prezentovala jako mezzosopranistka „kniplovského“ volumenu v objemném barevně bohatém a pevném hlasu. S rolí Kostelničky, jí přece jen věkově značně vzdálené, si zatím poradila za cenu nadbytečného zdůrazňování její drsnosti i výčitek svědomí. Jakub Rousek uplatňoval mužnou sílu svého tenoru, kterou do budoucna jistě doplní o kontrast měkčího výrazu. Sympatické bylo, že do týmové spolupráce se zapojil celý realizační tým, včetně produkce a nápadité propagace. To, že verze Pastorkyně 1904 nenahradí nejen Janáčkovy pozdější, ale i Kovařovicovy úpravy je zřejmé; je však poučné, že dramaturgie festivalu tuto možnost srovnání poskytla. A nadšený ohlas, kterým zcela naplněné hlediště Městského divadla v Brně převážně mladými diváky, premiéru odměnilo, dávalo nadějný příslib do budoucna.

Zatím ve stínu Zlatého draka

První ročník festivalu Janáček Brno měl také slabší místa – poněkud překvapivě v oblastech, které ředitel Národního divadla Daniel Dvořák během svého působení v Praze dokonale ovládal: organizace a propagace festivalu zůstaly daleko za standardy významné mezinárodní události (včetně nedostatečných, ba i chybných základních informací ve festivalovém katalogu nebo „brnocentrismu“ při výběru zde použité obrazové dokumentace z inscenací). Že to umí i v Brně, přitom Národní divadlo prokázalo bezchybně propracovaným a realizovaným marketingem Zlatého draka, jemuž bylo evidentně věnováno více profesionální péče než festivalu, který z tohoto hlediska zůstal daleko v dračím stínu.

Naplnit vytčené festivalové ambice se tak zatím podařilo jen částečně. Každou akci, která přispěje k propagaci Janáčkova hudebního odkazu, je však třeba podpořit. Z tohoto hlediska je obnovení festivalu Janáček Brno krokem správným směrem, kdy Brno je jistě vhodným místem pro jeho pořádání. Teprve další ročníky ukáží, zda má šanci stát se skutečně prestižní kulturní akcí evropského dosahu – nejen nápaditou dramaturgií, kvalitou inscenací, ale i zájmem publika.

Leoš Janáček: Příhody lišky Bystroušky. Hudební nastudování Tomáš Hanus, režie James Conway, scéna a kostýmy Neil Irish, světelný design Guy Hoare, mimografie Štefan Capko, sbormistr Pavel Koňárek. Premiéra 6. listopadu 2008 v Janáčkově divadle.

Leoš Janáček: Její pastorkyňa. Dirigent János Kovács, režie Attila Vidnyánszky, scéna a kostýmy Aleksandr Belozub, choreografie Tibor Makovinyi, sbormistr Máté Syabó Sipos. Maďarská státní opera, hostování v Janáčkově divadle v rámci festivalu Janáček – Brno 2008, 7. listopadu 2008 v Janáčkově divadle.

Leoš Janáček: Její pastorkyňa (verze 1904). Dirigent Ondrej Olos, režie Linda Keprtová, scéna Marie Blažková, kostýmy Martina Petrová, choreografie Hana Charvátová, manažer inscenace Tomáš Cafourek. Komorní opera Hudební fakulty JAMU, 13. listopadu 2008, Městské divadlo Brno v rámci festivalu Janáček – Brno 2008.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.