Projekt Bušení do železné opony, zahájený na konci roku 2001, měl umožnit mladým autorům komorních oper prezentovat svá díla na scéně Státní opery Praha či Národního divadla a usnadnit jim tak cestu ke konvenčnímu diváku. Projekt byl z důvodů změn v koncepci Národního divadla pozastaven. Ozvěna tohoto bušení dolehla až do Brna, kde byla v polovině února ve scénické premiéře uvedena „kratochvilná opera“ autorů Ondřeje Kyase a Pavla Drábka Pickelhering 1607 aneb Nový Orfeus z Bohemie v podání souboru Ensemble Opera Diversa. Pickelhering je první celovečerní operou v jeho repertoáru, který doposud zaplňovaly jen několikaminutové zpěvohry a miniopery.
Hlavní dějovou linií je příběh mladého nalezence Kašpara, který vyrůstá u svých pěstounů na zámku v Jindřichově Hradci. Po té, co zámek navštíví trupa anglických kočovných herců, aby zde uvedla horkou italskou novinku – Orfea, propadne Kašpar hereckému umění. Vstoupí k nim do učení, aby se stal hlavní komickou postavou – Pickelheringem, a rozhodne se s nimi odejít. Tato komická rovina textu je narušována lyrickými pasážemi, jimž dominují osobní výpovědi dvou žen – Lucie, ženy zámeckého pána, a herečky Dóry. Obě, ač pocházejí z odlišných sociálních vrstev, touží po tomtéž, po zázemí. Pickelhering mnoha prvky odkazuje jednak k Hauptakcím, značně eklektickým hrám vrcholného baroka, z nichž nejzřejmější je demonstrovaný kontrast dvou naprosto rozdílných sociálních vrstev – šlechty a herců, citace ze Shakespearových dramat, kterými bylo tehdejší profesionální kočovné divadlo v našich zemích silně ovlivněno, a komickou postavou Pickelheringa typickou pro tento typ her. Dalším zjevným prvkem je lidovost patrná nejen v hudbě, ale také v postavách čertů, tolik typických pro hry tak zvaného lidového divadla, jež jsou průvodci celou inscenací, komentátory událostí i prostředníky mezi herci a diváky.
Komika má široký záběr. Sahá od naivní přímočarosti, která neustálým prodlužováním v podstatě bezpředmětných dialogů staví tyto situace až do absurdních rovin, po náznaky a nedořečenost, kterými však díky jednotě kontextu a ve spojení s hereckou akcí či hudbou vede diváka cíleně k zamýšlenému vtipu. Vedle toho v textu najdeme ustálená slovní spojení, pořekadla či jejich varianty. Text je z hlediska významového natolik komplexní, že ostatní složky inscenace jen ilustrují jeho obsah a podtrhují jeho komické vyznění. Scénu tvoří holé praktikábly, kostýmy, evokující dobový šat, mají úlohu pouze dekorativní. Hudba podkresluje hlasy i celé scény a zpřesňuje tak jejich interpretaci. Pro zdůraznění komičnosti jsou mužské hlasy podbarveny hlubokými tóny dechových nástrojů, zatímco dámy doprovázejí smyčce. Objevují se také hudební odkazy na skutečné opery – Janáčkovy Příběhy lišky Bystroušky, Wagnerova Bludného Holanďana nebo Monteverdiho Orfea. Herecká složka je poněkud chaotická, společná hra herců působí nejednotně, jako by každý z interpretů vytvářel postavu podle své intuice. Stylizovaná gesta se střídají s psychologicky prožívanou hrou a celek tak vyznívá poněkud rozpačitě.
Co si počít s touto podivnou operou, s jejím prostým příběhem bez větší dramatické křivky, s hudbou někdy až dojemnou a jindy krutě ironickou, se strojenými gesty, s primitivním režijním aranžováním herců, které se vzápětí promění v promyšlenou mizanscénu nabízející větší množství vyznění? Smyslem opery zdá se není sdělit závažné téma, otevřít palčivý problém, klást závažné otázky celospolečenských rozměrů. Je jím pouhá příležitost, možnost a schopnost se bavit, odhlédnout od stereotypní každodennosti a nechat se strhnout nadsázkou, hravostí a sebeironií autorů opery i jejich interpretů. Pokud divák tuto lehkost a bezprostřednost přijme, čeká ho velký zážitek.
