Hlavní pořadatel festivalu „Janáček Brno“, Národní divadlo Brno, chvályhodně vyzvalo ke spolupořádání této profilové akce své významné kolegy na brněnském kulturním poli – Filharmonii Brno, Hudební fakultu JAMU, Moravské zemské muzeum a Dům umění města Brna. Pod šestinásobnou záštitou (od předsedy vlády až po brněnského primátora) a ještě další záštitou vybraných akcí festivalu (jednotlivá vyslanectví, ministr školství, Nadace Leoše Janáčka) si vytkli pozoruhodný cíl – pokračovat v pořádání bienále festivalu děl Leoše Janáčka, skladatele, teoretika, pedagoga, významné postavy brněnského hudebního života, samorostlého člověka, jehož tvůrčí síly stoupaly až do jeho stáří, do chvíle, kdy podlehl náhlé nemoci. Dostává se mu v celém světě takového ocenění, v jaké snad nemohl ani doufat. Obtížně prosazoval svá díla, avšak nevzdal se svého nadmíru osobitého rukopisu, jehož originalita a silný emocionální tah strhávají jak interprety, tak i obecenstvo.
Na programu tohoto v pořadí druhého festivalu Janáček Brno (Janáček versus expresionismus) bylo na třicet různých akcí, přičemž důraz byl položen na scénická provedení Janáčkových děl. Hostování zahraničních souborů (Helikon-Opera Moskva, Aalto-Musiktheater Essen) doplnilo hostování souborů domácích (Národní divadlo Praha, Národní divadlo moravskoslezské Ostrava, Klicperovo divadlo Hradec Králové), dále účinkovali umělci Národního divadla Brno, Ensemble Opera Diversa, konala se studentská představení, koncerty a další doprovodné akce.
Připomeňme, že předobrazem festivalu Janáček Brno byl mezinárodní festival Janáčkovo Brno 2004, jemuž dominovala Její pastorkyňa ve vídeňsko-brněnské koprodukci (spolupráce WSO a NDB), režírovaná Davidem Pountneym, ve Vídni dirigovaná Seiji Ozawou a v Brně Jaroslavem Kyzlinkem. Po této pozoruhodné inscenaci brzy následovala až kupodivu krotká tradicionalistická inscenace Zdeňka Kaloče, jejíž dvě představení předjímala festivalové dění už v říjnu tohoto roku.
Do téměř setrvalého inscenačního poklidu brněnských operních inscenací vstoupil po několika rychle se střídajících šéfech posledního desetiletí 1. ledna 2010 nový mladý šéf opery, režisér a výtvarník slovinského původu Rok Rappl , uměleckým jménem Rocc. S Rossiniho Popelkou přinesl letos v květnu na jeviště Mahenova divadla mladistvé a efektní výtvarné i režijní postupy, postrádající však systematičnost jasné koncepce. Jeho inscenace Janáčkovy Šárky a Ariadny Bohuslava Martinů, které vytvořil v září 2010 na jevišti NDM v Ostravě, byla pozvána na letošní Janáčkův festival. Zdá se, že se Rocc (alespoň prozatím) drží zásadního stanoviska: jsem mladý, bořím tradici, nic mi není svaté, aniž by přišel s něčím osobitějším, než je kredo na způsob sebestředného Roberta Wilsona: tvořím si především svůj vlastní režijní styl, inscenovaná díla mu přizpůsobím (Rocc bývá také autorem scény a zčásti i kostýmů). A tak jeho ostravská Šárka zvolila minimalistický styl – pohybů málo, ale zato výrazné (každá z postav ostinátně opakuje gesto, kopírující začáteční písmeno jejího jména, umístěné i na kostýmu). Dařilo se mu ve sborových výjevech, jimž ponechal určitou statickou majestátnost. Martinů vložil do svého „neobarokního“ dokonale vybroušeného drahokamu svůj smysl pro neuchopitelno, geniálně balancuje na ostří tragiky, názvuků hudební barokizující hravosti a hravé poetiky libreta, napsaného jím samotným podle hry Georgese Neveuxe (viz Julietta!). Rocc inscenoval Ariadnu humpolácky a povrchně, jeho hromotlucký Theseus například úvodem počůrá Ariadnin oblíbený strom a hloupoučká Ariadna si své koketní laciné rtíky líčí u lesklého štítu-zrcadla, za jehož asistence Theseus překonal Minotaura (a tedy sám sebe). Ovšem parodie je vždycky možná, vždycky se nabízí, je však stavebním prvkem značně riskantním, stane-li se manýrou. Parodovat „za každou cenu“, jen abych nebyl podezírán z tradicionalismu? Rozumím Roccovi dobře? (Viděla jsem tuto inscenaci v Ostravě, ne na její brněnské festivalové repríze!).
O to zajímavější byl pro mne pohled mladé režisérky Kristiany Belcredi , která se podílela na světové premiéře původní (dosud nepublikované) verze Janáčkovy opery Šárka z roku 1887, k níž se zachoval jen klavírní výtah (uvedena 26. 11. v Redutě). Obratné zacházení se zhmotněnými symboly (scénografie Jan Kříž ), s rekvizitami, rozehrání vtipných vrstvených kostýmů (Eliška Ondráčková ) a v neposlední řadě pohybově-herecké modelování jednotlivých sólistů – Šárka Lucie Kašpárkové , rozpačitý Ctirad Juraje Nociara ad. – i sboru, jehož pěvecká úroveň byla poněkud nevyrovnaná. Mladí interpreti se inscenaci věnovali z celých svých sil a bylo vidět, že tvoří podle jasně daných režijních pokynů. Velmi sympatická inscenace.
Další světovou premiéru své první verze z roku 1917 zažil Janáčkův Výlet pana Broučka do Měsíce , který (bohužel) uvedla Janáčkova Sinfonietta/video ART , přinášející hned několik zjevných interpretačních omylů. Omyl první: průrazné fanfárové dechy byly vytčeny před závorku – hudebníci stáli na jevištní rampě a zvukem svých nástrojů přehlušovali zbytek orchestru v orchestřišti. Omyl druhý: notové pulty pro dechy se musely přinášet a odnášet, což zbytečně rušilo. Omyl třetí: Sinfonietta se tímto přístupem rozsypala na prvočinitele. Omyl čtvrtý – z nápadité choreografie Jiřího Kyliána bylo použito jen lyrické Moderato, zatímco zbytek hudby pokrýval „videoart“ Toma Rychetského a Pavla Hejného , který šokoval svou plytkostí a amatérskostí včetně „choreografie“ – či spíš jen pózujících sólistů.
Druhá část večera (obojí pod taktovkou Jaroslava Kyzlinka ) – Výlet pana Broučka do Měsíce – začala překvapivě: po přestávce uvítala diváky už při jejich příchodu do hlediště nehybně stojící četa uklízeček s pojízdnými kolečky a s košťaty. Režisérka Pamela Howard vidí pana Broučka v roce 1920. Proč? Na to odpovídá v rozhovoru s dramaturgyní opery Patricií Částkovou: „Objevila jsem, jak úžasný byl rok 1920 v Československu. Vznik národní vlajky, export výrobků z oceli do celého světa, organizované čištění ulic a vznik městských spaloven, které převzaly další státy…“ Inu, bývávalo. Nám délesloužícím ty odhodlané dámy sboru evokovaly spíš socialistické nadšení doby poněkud pozdější – ale o těchto konotacích nemůže sympatická anglická dáma, scénografka, autorka kostýmů a režisérka v jedné osobě, mít (na štěstí) ani tušení. Na proscéniu, stranou, v čestném křesle, ponechává Svatopluka Čecha, převtělujícího se na Měsíci do Oblačného (Roman Janál ). Na konci opery pak, už jako pán v civilu, bere pod svá ochranná křídla bezdomoveckou holčičku (to už jsme v našem kontextu zase spíš v současnosti nebo v červené knihovně). Scéna (a kostýmy), navržené paní Pamelou Howard, jsou vtipné a živě barevné: z jedné strany Vikárka, ze druhé, po otočení točny, svět na Měsíci. V tom všem se dovedně pohybuje svěží Číšníček/Zázračné dítě Andrey Priechodské a své party bez problémů a výtečně zazpívají všichni tři zúčastnění tenoři v čele s Jaroslavem Březinou (výborný Brouček), Ondrej Šaling (Mazal/Blankytný) a Petr Levíček jako Skladatel/Harfoboj. Zásadním problémem je však nekončící opera, do níž ještě přibyla na několik minut i Broučkova rozzlobená Hospodyně. S „Broučky“ byla vždy důkladná potíž, počínajíce texty libreta a jejich mnoha různými autory. A že Janáček svůj původní výlet do Měsíce nakonec hodně zkrátil a rázně ukončil – tak, jak jej známe z dnešních inscenací, to opravdu není divu. Je sice zajímavé vidět a slyšet originální podobu díla, ale v tomto případě jen a jen proto, abychom se přesvědčili, že co moudrý autor později učinil, dobře učinil.
Mladí interpreti se sešli v Komorní opeře JAMU, aby provedli Janáčkova Říkadla , „balet“ Mládí (režisér David Kříž , Říkadla – dirigentka Ema Mikešová , Mládí – dirigent Vít Spilka ) a také Zápisník zmizelého (výprava a režie Renata Fraisová , klavír Jan Šimandl ). Říkadla okouzlila vtipnými kostýmy zvířat (scéna a kostýmy Sylva Marková – jako příklad „dupačky“ pro nejvyššího ze zpěváků, pletené ze všech možných barevných vln, aby mohly být na místě „párány“!), ale také hravým inscenačním výkladem – malý chlapec hledá svá zvířátka a komunikuje s nimi – jen škoda, že nebyl spontánnější a že sezpívanost ansámblu nebyla právě nejlepší. Zápisník zmizelého zaujal už svou základní koncepcí, která umožnila, aby se těžký part Janíčka rozdělil mezi Četníka, který vzpomíná na své prudké milostné vzplanutí (navrátivší se Janíček v podání hostujícího Ondřeje Koplíka , který i ty nejobtížnější partie zpíval bez problémů). Jeho začínající kolega Václav Čížek ztělesnil Janíčka zamilovaného, obdařen pěveckým talentem i hereckou přesvědčivostí. Představitelce Zefky Lucii Szabové zatím zřetelně chybí jevištní zkušenost jak po stránce pěvecké, tak i herecké.
Na festivalu byla k vidění také Wilsonova Káťa Kabanová, p řivezená inscenace pražského Národního divadla – Káťa natažená na skřipec. Velmi lituji, že jsem nemohla být svědkem reakce brněnských diváků na Wilsonův osobitý rukopis, který je sice velmi pohledný a zvláštní, ale s vášnivou i něžnou citovostí Janáčkovy Káti se míjí.
Zajímavým předvečerem zahájení festivalu byla Janáčkova Věc Makropulos , přivezená z Moskvy v podání alternativního souboru Helikon-Opera , kterou založil režisér Dmitrij Bertman roku 1990, a která už nastudovala víc než padesát oper. Scénografie Věci Makropulos (autor v programu neuveden) je vytvořena z téhož materiálu, z jakého je onen osudný recept na dlouhověkost od alchymisty z doby císaře Rudolfa II., tedy z papíru. Na půlkruhovém zavěšeném horizontu vidíme prostřižené obrysy historických postav a na začátku inscenace z něj na nás vykukuje odporně ošklivá stařena, kterou až postupem děje najdeme ve službách Eliny Makropulos jako její komornou. Za horizontem zpočátku spíše tušíme záhadné poloprůhledné bílé postavy, jakýsi stálý chór, oblečený do historických kostýmů od doby Rudolfa II. až po dobu Čapkovu a Janáčkovu. Elina Makropulos vstupuje na jeviště nenápadně ve vcelku nepříliš luxusních šatech, jako by o módu příliš nedbala. Kristýnka je tu naopak elegantní a dosti studenou kariéristickou mladou dámou. Ve druhém dějství přichází Elina v kostýmu královny Alžběty anglické, soupeřky Marie Stuartovny a tedy zároveň v kostýmu doby rudolfinské. Poklízečka se Strojníkem – oba starší a korpulentnější – touží (jako několik zúčastněných postav) silně po sexu a nijak se tím netají. V závěrečném jednání opery konečně ti historičtí „duchové“ sejdou dolů na jeviště k Elině, aby ji přivítali mezi sebe. Krista vše ukončí tím, že osudný recept spálí. Od něj ovšem vzplane vše a „komedie“ končí. Představitelka EM Natalija Zagorinskaja čněla nade všemi ostatními sólisty jednolitostí svého pěveckého i hereckého výkonu. V jejím stínu zůstávali i kvalitní představitelé dr. Kolenatého, solicitátora Vítka nebo mladého Gregora. Prusův syn Janek je pojat jako opravdový hlupák, bytost opožděná ve vývoji – tím však jeho sebevražda poněkud ztrácí na své působivosti. Z orchestru zněl pod dosti necitlivým vedením dirigenta Vladimira Ponkina tvrdý Janáček, postrádající nuance, ať už jakéhokoli druhu. (Stejně zajímavé jako inscenace jsou mimochodem i osudy moskevské Helikon-Opery, o nichž si můžeme přečíst na jejích webových stránkách. Rekonstrukce budovy, v níž sídlí a probíhala již několik let, byla zastavena po odchodu dlouholetého moskevského starosty Lužkova. Co bude dál, nikdo neví tím spíš, že budova je v centru Moskvy na atraktivním místě, o které projevují zájem mnozí, kteří rozhodně netouží po tom, aby zde bylo divadlo.
Vedení letošního festivalu „Janáček Brno“ při jeho přípravě propojilo jednotlivé brněnské kulturní instituce, zajistilo několikastupňovou finanční podporu, zajímavý program i barnumskou reklamu, nasazující Janáčkovu hlavu na jakékoli tělo, včetně Marylin Monroe, pózující nad kanálem v bílém… Doplnila ji anketa „Janáček je naše všechno. Guerillová propagační akce ND Brno k Mezinárodnímu festivalu Janáček Brno 2010, 16. – 28. 11. 2010 v Brně“ s otázkami: „Jak mi Leoš připadá: A) Je prostě božskej, B) Slušný pán, C) Nejzajímavější je zezadu.“ Dosáhli-li jste minimální počet tří bodů, pak jste byli ujištěni: „Leoš mě miluje a věnuje mi dvě vstupenky na svůj festival. Wow!“ Třeba se těmito frajkumšty nepobavili jen jejich autoři, ale i ti, k jejichž získání byly určeny. A já? I love Janáček! For ever!
