Brno / Maastricht – Káťa Kabanová – tradiční, moderní a věrná Janáčkova originálu

Mezinárodní festival Janáček Brno 2012 vyvrcholil slavnostním večerem v Mahenově divadle, kde se představili 25. listopadu hosté přední nizozemské scény z Maastrichtu. Opera Zuid přivezla do moravské metropole nastudování tříaktového díla Leoše Janáčka Káťa Kabanová . Na festivalovém provedení participoval Orchestr Janáčkovy opery Národního divadla Brno , který řídil norský dirigent Stefan Veselka , syn českých rodičů, jenž ke skladatelově kompozici měl velmi blízko a v moravské metropoli prokázal velké hudební pochopení a cit pro dramatické a lyrické nuance operních obrazů. V pozadí nizozemské inscenace stál legendární německý režisér Harry Kupfer , který si získal svým režijním uměním ve své dlouhé úspěšné kariéře uznání kritiky a mnoho příznivců v řadě zemí světa. Janáčkovými operami se zabýval intenzivně od osmdesátých let 20. století. S ohledem na pražské hostování německého dirigenta Gerda Albrechta u České filharmonie, Orchestru Národního divadla v Praze, Symfonického orchestru hl. m. Prahy FOK je pro nás zajímavé jejich profesionální spojení. Například v německé Opeře Kolín realizoval s Gerdem Albrechtem Jenůfu (premiéra 22. března 1981), Káťu Kabanovou (premiéra 26. ledna 1985) a  Příhody lišky Bystroušky (premiéra 31. května 1987), ve výčtu repertoáru Janáčkových hudebně dramatických děl nechybí ani opery Věc Makropulos a Z mrtvého domu, které Kupfer inscenoval v zahraničí.

Hosté nizozemského souboru Opera Zuid zpívali operu Káťa Kabanová v originálním českém znění. Ve srovnání s relativně novou inscenací stejného díla na scéně Vídeňské státní opery, kde je opera na repertoáru v režii André Engela pod vedením dirigenta Franze Welsera–Mösta od 17. června 2011 (viz HARMONIE 8/2011), pěvecké výkony zahraničních sólistů po stránce výslovnosti a srozumitelnosti textu libreta v případě nizozemského souboru převyšovaly svou kvalitou sólisty na rakouské scéně, i když v délce u samohlásek a v nutné měkké artikulaci byl znát přístup cizinců. Po stránce muzikality, ovládání techniky hlasového fondu a hereckého ztvárnění charakterů by sólisté Vídeňské státní opery vyšli v hodnocení mnohem lépe než Opera Zuid. Janáčkova opera Káťa Kabanová, k níž skladatel složil libreto na základě předlohy pětiaktového ruského dramatu Bouře (1859) Alexandra Nikolajeviče Ostrovského se hraje ve Vídni i v provedení nizozemského souboru bez přestávky. Zahraniční scény tak reagují s respektem na skladatelovo přání uvádět dílo na jevišti v nepřerušovaném uceleném toku proudu hudební kompozice.

Mistrovsky napsanou operu inscenoval Harry Kupfer tradičním a moderním přístupem. Přímočaře se svým týmem interpretoval originál díla, kterému zůstal věrný. V Mahenově divadle excelovala jihoafrická sopranistka Johanni van Oostrum , roli Káti Kabanové rozehrála v kontrastních polohách rázné a současně psychicky labilní ženy, která se postupně pod tlakem nešťastného manžela Tichona Ivanyče Kabanova (velmi dobrý německý tenorista Michael Baba) , despotické tchýně Marfy Ignatěvny Kabanové (výborná nizozemská sopranistka Miranda van Kralingen ) a Kátina milence Borise Grigorjeviče (výborný rakouský tenorista Bernhard Berchtold ) psychicky hroutí až do tragického závěru, kdy se rozhodne skončit život skokem do řeky Volhy. Islandský tenorista Elmar Gilbertsson ztvárňující Váňu Kudrjáše a německá mezzosopranistka Stefanie Schaefer vytvořili zamilovaný pár hravým bezprostředním přístupem a jejich láska nespoutaná konvencemi a okolím se stala křehkou protiváhou k hrubým a chladnokrevným vztahům ostatních postav. Gilbertsson disponuje příjemně zabarveným hlasem ve všech polohách a Schaefer dokáže lyrické momenty naplnit proměnlivým dramatických výrazem. Nizozemský basbarytonista Henk van Heijnsbergen v roli alkoholika Savjola Prokofjeviče Dikoje oslnil publikum svým suverénním pěveckým výkonem a umocnil výrazně silnou emocionalitu obrazů.

Scénické řešení rakouského scénografa Hanse Schavernocha otevřené do maximální šíře prostoru jeviště s dominantním sloupem elektrického vedení, černými kulisami stromů sadu, zahrady či krajiny s měnícím se bílým a černým pozadím s optickým prohloubením prostřednictvím stínohry v mezích druhého a třetího plánu, poskytlo opernímu souboru dostatek volného pohybu k rozehrání velkých gest a dramatického děje spoutaného v interpretaci tíživými konvencemi doby Ostrovského námětu.

Barevná temnota, ponurost, základní rozvržení chladných barev přímočaře provázelo publikum tragickým dějem od počátku do konce. Emocionální i přírodní bouře, šíře stále rezonující symboliky zdevastované ruské krajiny, dusivá tíha prostředí vycházející ze vztahů plných ponížení, hrubosti, neštěstí, bezvýchodnosti s liniemi „řešení“ směřujících k alkoholismu, hádkám, hněvu a sebevraždě hlavní hrdinky, působily silným dojmem ve všech aktech. Jen křesly a pohovkou vymezené interiéry se světelnými štychy splynuly do obrazů celkového rozkladu společnosti, ve které se postavy pohybovaly v typických kostýmech doby (kostýmy Yan Tax ). Publikum v Brně po skončení aplaudovalo a větší část návštěvníků ocenila zahraniční hosty i velmi dobrý výkon Orchestru Janáčkovy opery Národního divadla Brno ovacemi ve stoje.

Třetí ročník festivalu s podtitulem „Genius Loci“ ovšem nabídl ve svém závěru divákům zajímavé srovnání nastudování stejného díla i naším tuzemským souborem. Opera Národního divadla moravskoslezského v Ostravě prezentovala s úspěchem svou novou inscenaci Káti Kabanové a krátce po její premiéře 15. listopadu 2012 ji ukázala před festivalovým publikem v Brně. Jen s třídenním odstupem měli návštěvníci možnost vidět dva rozdílné inscenační přístupy. I když se věnuje HARMONIE recenzi opery podrobněji, vyzdvihla bych její aktuální současný rozměr nabízející divákům moderní drama 21. století.

Scénograf Daniel Dvořák představil operu ve světle rafinovaném nadčasovém komorním prostoru, ve kterém i stíny objektů na jevišti přesně zapadají do architektonického řešení scény, v níž i blikající červené světlo na scéně má svůj řád a mřížovaná okna atakují v přeneseném smyslu uzavřenost společenského dění nejen v interiéru, ale i exteriéru, který Káťa vnímá i jako vězení svého osobního života. Jeho řešení není tak přímočaré a ponuré jako u Hanse Schavernocha, tak chladné jako u Roberta Wilsona a jeho inscenace opery Káťa Kabanová v Národním divadle Praha, tak zavádějící a odtažité od Janáčkova libreta jako u scénografa Nickyho Rietiho ve Vídeňské státní opeře, ale moderní, současné a blízké publiku. Dvořák nabízí velkorysý nadčasový prostor pro rozehrání velkého dramatu. Postupy realismu a minimalismu využívá režisér Jiří Nekvasil v inscenaci efektně, odvážně a rafinovavě s důrazem na drama skýtající mnoho barevných nuancí vztahů naplněných láskou, vášní, nenávistí, hravostí, bolestí i bezvýchodností, která v závěru může být pro diváka i překvapivá a přitom vycházející jakoby ze současnosti. Nekvasil se věnoval v uplynulém období i činohře. Jeho činoherní zkušenosti se pozitivně promítají do jeho práce s koncentrovanější a detailnější mimikou a precizně psychologicky motivovanými gesty operních pěvců. Dirigent Robert Jindra, pěvecké obsazení opery se zahraničními hosty a Orchestr Národního divadla moravskoslezského podali na festivalu úctyhodné výkony.

Opera Národního divadla moravskoslezského v Ostravě by měla rychle usilovat o export inscenace do zahraničí. Národní divadlo Brno vydalo k festivalu česko-anglický katalog, za který ediční odpovědnost nenese žádná pověřená osoba. Grafickou úpravu realizovala firma D. A. N. production. Špatně seříznuté fotografie u zdravic osobností, kterým chybí vrchní část hlavy, snížilo reprezentativní charakter, který by měl festival nést na všech svých úrovních propagace.

Markéta Jůzová

Sdílet článek: