Inscenace rozpáraná horizontálně: jeviště (režie Jiří Nekvasil ) a orchestřiště (Tomáš Hanus ) nepropojeno. Pro každé jednání jiná scénografie (Daniel Dvořák ), kostýmy Simona Rybáková . Michel přichází na scénu, obklopenou ze tří stran bílými lamelami, z nichž se postupně vynořují jednotlivé architektonické prvky, vydělené ze skladatelovy rodné Poličky. Barevné historické kolorované fotografie, věž kostela hlavou dolů. Obyvatelé „neznámého městečka“ působí až folklorně nejen pro své kostýmy, ale taky díky choreografii Štefana Capka . Co má společného Polička s neznámým snovým francouzským městečkem někde u moře kromě toho, že se v ní skladatel opery Bohuslav Martinů narodil? Co s tím má společného knihkupec Michel? A co Julietta, jíž tady říkají po francouzsku Juliette? Peter Berger je Michelem, jemuž schází tajemství. Ano, všechno zazpívá, ale s rolí se minul. Stejně jako Pavla Vykopalová – dívka v průhledných modravých šatech neslušivého střihu a s červenou mašličkou ve vlasech. Snová dívka? To tedy v žádném případě. Dvě obchodnice, aby mohly přijít na jeviště, zametají košťaty.
Druhé jednání, les. Prodavač vzpomínek s sebou táhne do lesa kufr na stojanu. Stařeček Mládí vítá secesně oblečený starý manželský pár ve své kavárničce – nemá je kam usadit, sednou si na jevištní vůz, na němž přijíždí klavír s hudebnicí, oblečenou do týchž šatů jako Julietta – pěkný nápad. Jak zleva přijela, tak doprava odjíždí. V lese obrovských makovic všichni vypadají jako „mezi broučky“. Když Michel vystřelí po unikající Juliettě, jedna z makovic toporně zlomí hlavu a z ní vypadne červený jazyk.
Třetí dějství – kancelář snů. Středové schodiště, nad ním úředník sedící za stolem, vlevo vpravo prosklené dveře, snící mizí v podpalubí. Odtud pak vylézají jak oni, tak i „ti v šedém“. Julietta zpívá za jevištěm, Michel stojí na schodišti, a to se s ním zvedá nahoru.
Marně hledám divadelní metafory, už sama scénografie je zatěžkaná, popisná. Vedení postav neinvenční, choreografovým „stylem“ je žádný styl – od každého něco, neprofesionální, rozpačité. Snovost (?) se střetává s popisností. Inscenační koncepce nečitelná. Opera se táhne, ne a ne skončit. Nikdy mi nenapadlo, že je Julietta tak dlouhá. Jako by potřebovala krátit, je k nepřežití. Co platno, že dirigent Tomáš Hanus dílo pečlivě nastudoval. Divadelně je bezzubé.
Vzpomínám na sugestivní a působivou Kašlíkovu inscenaci z šedesátých let minulého století s kouzelnou Marií Tauberovou a s Ivo Žídkem, na scéně Josefa Svobody, v kostýmech Jana Skalického, pod taktovkou Jaroslava Krombholce. A pak na kongeniální inscenaci Davida Pountneyho, kterou jsme viděli roku 2000 v Národním divadle (koprodukce s Operou North Leeds a s Operou Zuid Maastricht). Lazaridisova důmyslná jednotná scéna s šikmým zrcadlem nad jevištěm, kryjícím zadní chodník, podle potřeby viditelný. Na jevišti zvlněná písečná pláž, na ní bílý klavír. Přesné pěvecké a herecké výkony dokonale zasazené do poetické a hluboké inscenace, orchestr řízený Martinem André. Byla bych ráda připojila také vzpomínky na inscenaci třetí, ale nejde to. Škoda.
