neděle, 15. srpen 2010

Brno - Johann Strauss: Netopýr

Napsal(a) 

Brno - Johann Strauss: Netopýr, foto Jana Hallová Brno - Johann Strauss: Netopýrfoto: Jana Hallová

Trocha klasiky, vtipný, civilně rýmovaný autorský překlad, neokoukaná poetika a řada přidaných momentů, celkově dobrá zábava, spíše komická opera než pouhá opereta – taková je nová inscenace Straussova Netopýra , za níž v Národním divadle Brno stojí jako režisér Ondřej Havelka . Vídeňský námět a zápletka zůstaly, dialogy a rozvíjení příběhu jsou modifikované, ale ničemu to nevadí, naopak. Jestli někdy aktualizace u klasických oper, neřku-li jejich přebásnění, takříkajíc drhne, tak u této operety pro nevyhraněného diváka platí, že lehký posun je ku prospěchu a že čeština (i s několika brněnskými narážkami) je potěšením. Kus se hraje na operní scéně jako opera a tomu vše odpovídá. Pravda však je, že konzervativní či staromilský skalní příznivec operetního žánru tu své jistoty asi nenajde.

Nejde totiž o žádné retro a celkové pojetí je na hony vzdáleno typickým operetním klišé. Havelka, jako už mimo jiné u brněnské Prodané nevěsty, dokázal přimět pěvce k hravému uvolněnému projevu a viditelně je přesvědčil, že jeho koncepce stojí za to. Při představení 10. ledna excelovali na scéně především představitelé ústředního páru Aleš BrisceinPavla Vykopalová , mimochodem rovněž protagonisté již zmíněné tamní Prodané nevěsty. Jejich zpěv, stejně jako dalších sólistů – Jiřího Sulženka , Svatopluka Sema , Richarda Samka či Andrey Priechodské – povyšuje žánr o patro výš. A jejich komediální etudy, přesné, přirozené a přesvědčivé charakteristiky postav, dávaly zapomenout, že jde o skutečně velké jeviště, kde není dosažení kontaktu s publikem tak snadnou samozřejmostí.

Bizarnost hostitele různorodé společnosti, prince Orlovského, je zdůrazněna nejen ruským přízvukem, ale i nadprůměrnou výškou postavy na chůdách, milovník Alfréd je podán jako exaltovaný operní tenorista, komorná vydávající se za dámu připomíná Lízu z muzikálu My Fair Lady... I v nadsázce se daří udržet úroveň a vkus, není zde frivolnost ani trapnost. Veselé jsou momenty, kdy vystupují u Orlovského hosté. Briscein, kdysi klarinetista, tu nejen zpívá, ale také hraje na saxofon, a několik dalších sólistů s ním tvoří improvizovanou kapelu. Bavič Martin Zbrožek , jak jinak, dělá vylomeniny a hraje na housle – a ve finále operety má v roli Frosche prostor pro podařenou scénku s pěkným kupletem... Převleků a situační komiky je hodně, Orlovski sám je nejspíš zbohatlík, původně kolotočář z Prátru... Jelikož však Havelka přidal ještě něco navíc, není pointou celého představení falešných masek nečekané setkání ředitele věznice s pravým Eisensteinem, nastupujícím trest, ani potrestaná nevěra, ale je jím dvojitý fakt, že to celé byla nastražená pomsta, která se navíc „Netopýrovi“ zdála.

Operetu totiž uvádí i zakončuje postava „betmena“, po brněnsku „betelného maníka“, supermana v černém plášti, který – jako jeho slavnější kolega v Americe – zachraňuje své město na Moravě od následků katastrof. Jen si teď na chvíli zdřímnul... Předehru v těchto intencích doprovází komiks promítaný na oponu a vyprávějící, jak Eisenstein kdysi napálil svého kamaráda. Ten mu to nyní ve snu s uspokojením oplácí. A pak je tu ještě úvodní výstup na předscéně, v němž se úsměvně vysvětluje a varuje, že to nebude Netopýr, „jak ho znáte“... Možná, že tady Havelka svou hravost už trochu překombinoval, ale nestalo se nic tragického. Někdo mu možná vytkne, že to není nejlepší vstup do inscenace, která má mít švih. Avšak celkové uchopení Netopýra a projevený lehký odstup je jednoznačně zdařilým pokusem o hudební divadlo, které je současné a které využívá, co lze využít ze zdánlivě obstarožního žánru – a ukazuje se, že toho není málo!

Hudební nastudování je dílem Kaspara Zehndera, zhlédnuté představení dirigoval ovšem Ondrej Olos . Nebylo to stoprocentně rafinované „vídeňské“ pojetí, to ani nelze čekat; orchestr je v Brně pouze ve služebné pozici, neupozorňuje na sebe. Brněnský Netopýr je z tohoto hlediska výrazně režisérský projekt, ale v tom dobrém slova smyslu. Tak byl také ostatně divadlem určitě zamýšlen.

Petr Veber

Petr Veber

Novinář, hudební a operní kritik, autor textů o hudbě a hudebnících, absolvent hudební vědy na Karlově univerzitě. Přes dvacet let byl zpravodajem ČTK zaměřeným na hudbu, kulturu a církve, od roku 2007 byl pak deset let v Českém rozhlase vedoucím hudební redakce stanice Vltava. Je jedním z průvodců vysíláním stanice D dur. Spolupracovníkem Harmonie se stal hned v počátcích existence časopisu. Přispíval a přispívá také do Lidových a Hospodářských novin a do Týdeníku Rozhlas. Je autorem knihy Václav Snítil a jeho půlstoletí české hudby. Klasickou hudbu považuje za nenahraditelnou součást lidského života. Nejenže za ní rád cestuje, ale také ji ještě stále rád poslouchá.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.