neděle, 21. srpen 2011

Brno - ještě zábavnější

Napsal(a) 

Česko-německá inscenace Mozartovy Figarovy svatby mohla být brněnskou operní událostí. Vše ale dopadlo jinak. Jindy svěží a dynamická buffa se změnila v rozvleklý artistní kus, který místy začínal nudit. Kde se stala chyba? Domnívám se, že hlavní problém byl v celkové režijní a scénografické koncepci. Záměr Annette JahnsSebastiana Stieberta byl jasný: „aktualizovat“ klasické dílo a přiblížit jej modernímu divákovi tou povýtce nejprimitivnější a nejlacinější cestou, přebalením příběhu do současného hávu. Jde zřejmě o snahu zařadit brněnské operní jeviště mezi jeviště evropská přijetím evropské manýry; navíc manýry již značně opotřebované – například aktuální inscenace tohoto díla ve vídeňské Staatsoper se vrací ke konvenčnějšímu pojetí... U oper, jejichž hudba je stále hodna zaznění, ale jejichž libreto už je mrtvé, jsou podobné úpravy na místě, tam mají svou logiku. Figarova svatba však není tento případ, nepotřebuje být „ještě zábavnější“. Navíc děj libreta je vázaný na konkrétní dobu a konkrétní sociální strukturu; střetávání tří společenských vrstev nebylo (například pomocí kostýmů) nijak výrazně reflektováno. Přenesením o dvě stě let dopředu ztratil příběh svůj půvab a především komiku.

Jsem si jistý, že z této opery může schopný a skutečně invenční režisér ještě mnoho vytěžit. Libreto v sobě skrývá humor i erotiku, ty ovšem – znovu zdůrazňuji – mohou fungovat pouze ve fiktivním světě 18. století. (Rokokové pikanterii se nejvíc blížila scéna večírku na konci třetího dějství.) Inscenátoři, místo aby se pokusili zprostředkovat nuance duševního světa tehdejšího člověka dnešnímu divákovi, operu zploštili a přiblížili pokleslému vkusu mas. Scéna v podobě geometricky rozsekané vily Tugendhat byla zřejmě výsledkem snahy inscenátorů zahrát na strunu brněnského patriotismu (podobně jako vesničané převlečení do pseudo-krojů a trojice Moraváků Zuzanka, Antonio a Barbarina), výsledný dojem byl však směsicí nesmyslnosti a trapnosti. Rozdělení jeviště na dva plány, které velmi dobře fungovalo třeba v Madama Butterfly, zde nebylo dobrým nápadem. Dění ve spodní části (tedy v suterénu vily) a celkově komplikovaná scéna neustále odváděly pozornost od hlavního děje. Neblahý dojem umocnila nefunkční skluzavka z umělé trávy.

Díky Casparu Richterovi , který má s dirigováním této patrně nejtěžší Mozartovy opery již mnoho zkušeností, se Figarova svatba dala alespoň poslouchat. Už předehra ukázala, že pojal partituru v poměrně rychlém tempu. Richter, kterého orchestr poslouchal tu více tu méně, si doslova pohrával s dynamickými kontrasty a předváděl ukázková crescenda. V partituře plné hudebních informací nedošlo k žádným výrazným úpravám.

Nyní k jednotlivým pěveckým výkonům. Představení bylo ve znamení pěvkyň – a to prvotřídních. Hvězdou večera byla, byť v menší roli Barbariny, Andrea Priechodská . Zvlášť výborná byla v árii ze začátku čtvrtého dějství o hledání špendlíku L‘ho perduta, me meschina . Jak už nejednou ukázala, její perlivý soprán má i dramatický potenciál, zvlášť v emočně vypjatých scénách. Pavla Vykopalová (hraběnka) byla pěvecky perfektní, herecky uměřená ale přesvědčivá. Dove sono i bei momenti , slavná árie o ztraceném štěstí, sklidila asi jako jediná opravdu vřelý potlesk. Jan Šťáva v roli Bartola pěvecky téměř exceloval, herecky však nikoliv: přehnaná stylizace pohybů působila únavně a trapně. V hlavních rolích lehce vynikal Josef Škarka jako Figaro; zejména v recitativech a především v závěru opery. Petra Perla Nôtová (v roli Zuzanky, jedné z vůbec nejdelších a nejtěžších sopránových rolí) a Jana Wallingerová (Cherubín) byly poměrně nevýrazné. Roman Janál (hrabě) mě tentokrát vyloženě zklamal. Nutno však dodat, že i zde všude nesla část viny špatná režie. Světlou výjimku mezi intonačně i rytmicky rozházenými ansámbly představuje tercet z konce druhého dějství Susanna, or via sortite .

Shrnuto a podtrženo, po třiadvaceti letech první nastudování Figarovy svatby v brněnském Národním divadle skončilo nezdarem. Jsem však přesvědčený, že u německé režisérky není příčina neúspěchu v nedostatku umělecké poctivosti a tvůrčích schopností, ale spíš v křečovité snaze za každou cenu inscenovat „Figarku“ Annette Jahnsové místo té Mozartovy a Da Ponteho. Na závěrečném bučení jsem se však nepodílel, myslím, že patří jiným.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.