Nejraději mám představení, které mne chytne už na počátku a pak mě nepustí. Stalo se mi to po dlouhé době v brněnském Janáčkově divadle a začínám věřit ve šťastnou hvězdu Ondřeje Havelky . Je muzikální, má smysl pro humor a také pro specifickou divadelní řeč a navíc jsou tyto jeho vlastnosti silně nakažlivé.
Po vstupu do hlediště čeká diváka jeviště bez opony, někdo z techniky v civilu chystá k typickému kočovnému jevišťátku, postavenému mezi dvěma maringotkami, dva otočné osvětlovací koše. Na malovaném pozadí je zářivě bílé italské městečko. Přicházejí členové komediantské tlupy a oponu zavírají. Následuje předehra k Leoncavallovým Komediantům a Prolog k nim, zpívaný Jiřím Sulženkem . Vzápětí se za oponou odhalí filmové plátno, na němž se promítají černobílé rozmazané výjevy ze života komediantů. Pak následuje Pucciniho Gianni Schicchi . Pochází ze stejného kadlubu jako Leoncavallovi Komedianti, takže mé dramaturgické cítění neprotestuje. Zády k obecenstvu si sbor (publikum těch kočovných umělců – sbormistr Josef Pančík ) postaví dřevěné lavice. Sledujeme společně s nimi komedii o vykutáleném Giannim Schicchim (Jiří Sulženko), který zachránil dědictví pro příbuzné zemřelého Buosa a také pro sebe. Příliš mnoho účinkujících na mrňavém jevišťátku, ale jakých! Hrají „jak Strauss“ pohybově i mimicky – takové grimasy mnozí z nich jistě provádějí poprvé v životě. Není tu malých herců – nepatří k nim ani ta mrtvola (povero Buoso!), celá v bílém i s pletenou čepičkou, s níž se všelijak a značně nešetrně manipuluje. Po těch nekonečných pádech a kotrmelcích se konečně potvrdí, že to opravdu nebyla loutka, ale gumový „artista“ Jan Adámek. Lauretta (Pavla Vykopalová) nezpívá svou písničku jen jako oblíbené pěvecké číslo, ale vskutku posmutněle jí uprošuje svého tatíka Gianniho.
Opona se zavírá. Po přestávce je za ní zákulisí kočovného komediantského jeviště (se zadním malovaným prospektem, na němž je prázdné hlediště Janáčkovy opery). Nejprve sem vtrhne zvědavé venkovské publikum, pak se tu odbývá drastická scéna komediantky Neddy s Toniem (Sulženko) a rudý šrám, způsobený jejím bičíkem, zůstává součástí jeho bíle nalíčeného obličeje i v následující hře. Sem přichází za Neddou i ten fešný policajt (důstojník?), jehož jsme si všimli mezi obecenstvem první části večera, hereččin nápadník Silvio. Principál Canio si líčí tvář na bílo a zpívá svou tragickou árii. Napadne Neddu a celá komediantská tlupa jí jde na pomoc. Před představením nefalšované commedie dell‘arte se divadelní opona zavírá a objevuje se za ní znovu „filmové plátno“ – teď už jeho sdělení víc chápeme. Vidíme Cania, jak našel opuštěné děvčátko a ujal se ho. Nedda se od něj naučila mnoha frajkumštům a napůl z legrace se později za něj vdala. Pak ovšem přišla na to, že manželství není takové, o jakém snila, a Canio zesmutněl.
Na jevišťátku, které se mezitím už obrátilo čelem do hlediště, se vskutku zábavně odbývá pantomima o milostném trojúhelníku, v jejímž druhém plánu vnímáme tragický podtext, který si Nedda nechce připustit. Dřív než ona však pochopí divák-Silvio, ale to už ji Canio poraní a Nedda vybíhá na proscénium mezi obecenstvo, aby mu unikla. Padá, Silvio jí běží na pomoc, nevšímá si ničeho jiného kolem sebe a Canio jej probodne. Oba umírají, sledovaní vyděšenýma očima kočovné tlupy, zdrceného Cania, jejich diváků a nás všech.
Takto působivé veristické operní drama by se však neodehrálo, kdyby dirigent Jaroslav Kyzlink nebyl podlehl (možná poprvé do té míry) sugestivitě divadelního vyjádření. Inscenace vrcholila nejen nahoře na jevišti, ale zcela kolegiálně a souběžně v orchestru. Vida, co dokáže vytvořit dobře zvolený tým, který je schopen propojit soustředěné úsilí všech zúčastněných ke společnému cíli, jímž je přesvědčivost inscenace! Všichni operní herci a kočovní komedianti v jednom byli vynikající: Jiří Sulženko (komediant Tonio, Taddeo, Gianni Schicchi), Pavla Vykopalová (komediantka Nedda, Kolombína, Lauretta), Michal Lehotský (principál komediantů Canio, Maestro Spinelloccio), Raul Iriarte (komediant Beppe, Harlekýn, Rinuccio), Roman Janál (divák Silvio), Jitka Zerhauová (komediantka, Zita, la vecchia), Zoltán Korda , Daniela Straková-Šedrlová , Dominik Levíček , Ladislav Mlejnek , Jan Hladík , Jakub Tolaš , Marika Žáková , Aleš Šťáva , Jiří Klecker , Pavel Třetina, Jan Adámek, Petr Císař, Ivo Musil. A prosím, nezapomenout na značný podíl osvícené choreografie a pohybové spolupráce Jany Hanušové a Jiřího Bilba Reidingera a ovšem na funkční a pohlednou scénografii a na kostýmy Martina Černého a Michaely Hořejší!
Bravo Ondřej Havelka a všichni ti, kteří se nechali jeho nakažlivým nadšením strhnout! Navíc pro tentokrát ráda odpouštím, že se hrálo v italštině s titulky – jasný inscenační záměr mě přesvědčil, že jinak ani nelze.
