V sobotu 13. dubna se v divadle Reduta na Zelném trhu konala 2. premiéra Mozartovy Figarovy svatby . Výběr kusu souvisel i s tradicí budovy, ve které tato opera byla v minulosti (od roku 1797) nastudována již desetkrát. Tentokrát šlo o inscenaci Komorní opery Hudební fakulty JAMU , která s Národním divadlem, divadlem Reduta v poslední době spolupracuje. Byly zde uvedeny již dvě studentské inscenace – Ruddigore a Vyvolávači.
Figarova svatba, hra plná intrik, schovávaček a převleků, které všechny mají jeden cíl – získat svou milou či milého, byla uvedena v překladu Rudolfa Vonáska a v režii Alice Kučerové . Režisérka si za leitmotiv svého nastudování zvolila stálé prolínání protikladného ženského a mužského principu, které se u této hry zajisté nabízí. Co se týče samotného provedení, můžeme ale spíše mluvit o proplétání ženských a mužských povah, jejich záměrů a z nich plynoucích nástrah, které jsou však již výslovně obsaženy v libretu. Není příliš zřejmé, jakým způsobem svou koncepci režie naplnila.
Pohybově se představení jevilo velmi chudě a v tomto ohledu byla zřetelná nouze o nápady. Občas se tuto absenci snažily suplovat „kroksunkrokové“ tanečky tu Zuzanky s Figarem, tu hraběnky s Cherubínem, jejichž vrcholem pak byla svatební mazurka. Rozestavění postav, především při výstupech, kde zpívá několik protagonistů, pomáhalo pak divákovi lépe se orientovat v tom, kdo je s kým a proti komu, a to je u opery plné zápletek a pletich jedině dobře. Při vytváření těchto mizanscén však režie vycházela rovněž hlavně z libreta, kde je toto rozestavění skrz stejný text zpívajících implicitně dáno.
Inscenace byla hrána na scéně Tomáše Zmrzlého , kterého si, spolu s jeho sestrou Kateřinou Kerndlovou , kostýmní výtvarnicí, režisérka přizvala ke spolupráci. Velmi jednoduchá scéna byla složena ze tří velkých kvádrových konstrukcí potažených bílou látkou, které se podle potřeby různě přestavovaly. Svým vzezřením scéna nejčastěji připomínala světlou halu funkcionalistického domu – tři stěny, sedačka, stolek, lampa. Vše bílé. Otevřenost, jednoduchost, funkčnost. Svým způsobem však nefunkčnost pro tuto operu, která potřebuje zákoutí a tmavé rohy pro schovávání, tajné polibky a špehování. To všechno se na jevišti samozřejmě dělo, ale díky otevřenosti prostoru to působilo poněkud rozpačitě. Například když se Zuzanka „schovává“ před hrabětem v pokoji hraběnky, stojí jen u zdi tři metry od něj. Takto se inscenátoři připravili o možné (třeba i komické) rozehrání této a jí podobných situací. Naopak první výstup Cherubína v Zuzančině pokoji vypadal o to komičtěji, když se mladík soukal pod nízký stolek o rozměrech asi 80 x 80 cm. Přesto to však působilo více jako z nouze ctnost než jako inscenační záměr.
Výjimečnou a fungující roli mezi dekoracemi měla lampa, která svým tvarem připomínala lidskou postavu. Ve chvílích, když někdo na scéně osaměl, nahradila nepřítomného partnera pro dialog. Stávala se tak například objektem rozhořčení, tužby, žárlivosti nebo jen jakousi naslouchající vrbou.
Bílou jednoduchost scény Tomáše Zmrzlého dobře doplnily barevné kostýmy Kateřiny Kerndlové, které byly inspirovány módou konce 60. let. Na tu nejvíce odkazovaly modely mladých dívek – Zuzanky a Barbariny. Do jisté míry kostýmy korespondovaly s charakterem jednotlivých postav. „Pünktlich“ upravený svůdník ve světlém saku s červenou vestičkou a šátkem uvázaným kolem krku byl hrabě Almaviva. Naopak Figaro byl se svým rozepjatým límečkem u lososové košile a taktéž u saka „rozevlátým“ zamilovaným mladíkem. Hraběnka ve třpytivém kalhotovém kostýmu se závojovým šátkem přehozeným kolem ramen platila za pravou dámu.
Hlavní formy charakterů jednotlivým postavám ale měli vtisknout především jejich protagonisté. Hrabě Almaviva v podání Tomáše Krále byl tím pravým do sebe zahleděným narcisem, který si je jistý sám sebou a počítá s naplněním dění přesně tak, jak si jej naplánoval. David Vonšík v roli Figara nebyl ani příliš zamilovaný, ani hodně rozzlobený nebo žárlivý. Spíš méně, než by mohl být. Zuzanka Evy Kolkové byla praktická dívka, která dokáže s klidným svědomím a sebejistě koketovat na více frontách, pokud si to okolnosti a účel žádají. Bohužel na prostor a orchestr při svém absolventském výkonu občas nestačila hlasově. To kontrastovalo především s Lucií Kašpárkovou , představitelkou hraběnky Almaviva, které nedělalo žádný problém přezpívat všechny nástroje, a byla to především ona, které během představení patřil potlesk publika. Pavla Hlaváčková pak osobitě vytvořila v postavě Cherubína dospívajícího mladíčka, kterému se líbí snad každá žena a který vlastně nikdy neví, kterou právě miluje víc. Vedle Hlaváčkové, výrazné herecky, a Kašpárkové, výrazné pěvecky, se v obou těchto rovinách blýskl Jan Šťáva . I když se jeho výstupy daly spočítat na prstech jedné ruky, udělali jste si díky jeho výkonu dokonalou představu o situaci a povaze postavy advokáta Bartola, kterého představoval.
