Brno – Eugen Oněgin

Čajkovského Evžen Oněgin býval neodmyslitelnou součástí operního repertoáru našich divadel, po „sametovém“ převratu se objevuje jen tu a tam. Brněnské Janáčkovo divadlo uvedlo 23. ledna v ruském originále jeho novou premiéru, režírovanou Zdeňkem Kaločem , ve výpravě Jany Zbořilové , se sbory nastudovanými Josefem Pančíkem a pod taktovkou Jaroslava Kyzlinka . V mezinárodním obsazení jsme viděli a slyšeli Nataliu Ushakovu jako Tatjanu, Petera Bergera v roli Lenského, Teréziu Kružliakovou (Olga), Jevhena Šokala jako Gremina, Romana Janála v titulní roli, Nataliu Romanovou jako statkářku Larinu, Jitku Zerhauovou (chůva Filipjevna) a Jana Hladíka (Rotný/Zareckij).

Sólistickému ansámblu vévodil svým zvučným tenorem i hereckou přesvědčivostí Peter Berger v roli Lenského (rádi jsme mu odpustili nějaké to intonační zaváhání), milým překvapením byla Terézia Kružliaková jako Olga. Roman Janál podal svůj standardní kvalitní pěvecký výkon, Natalia Ushakova byla v roli Taťány spíše zklamáním. Krásně temné barvě svého sopránu obětovala (alespoň v tomto představení) plnost i rezonanci svých výšek, z nichž jí ta poslední, nejvíce očekávaná, bohužel, nevyšla. Možná, že i jednostrunnost výkladu Taťány jako od začátku do konce až depresivně malátné postavy, přispěla k nevýraznému dojmu z jejího výkonu. Jevhen Šokalo jako Gremin ohromil znělostí svých hloubek, ale po stránce výrazové, herecké působil nepříliš přesvědčivě. Zato Jan Hladík jako Rotný a Zareckij ukázal opět jednou, že krátkost rolí nemůže zabránit v jejich působivosti.

Režisér Zdeněk Kaloč pojal svého Oněgina v duchu současné společenské krize. Všechny společenské vrstvy tu jaksi „zluzovatěly“. Jeden výstup střídá druhý, dramatické situace se slévají do sebe, navazují jedna na druhou, přestavby se průběžně dějí na otevřené scéně. Statkářka Larina je uprostřed sklizně zelí, které je na jevišti přítomno jak v celých hlávkách, tak i nakrájené ve velké dřevěné bečce a šlapané jí osobně, ples u Larinových se odbývá doslova „mezi ploty“ a vznešené společnosti (tady je prezentována spíše jako nóbl veřejný dům) dominují sice bohatě oblečené, leč vskutku prapodivné existence. U tohoto typu „vysoké“ společnosti, která ve slovech libreta obdivuje skromnost a neokázalou vznešenost kněžny Greminové, můžeme v podtextu hledat spíše čirou závist, ironii, ba výsměch, protože dvojice věrných manželů je tady ještě něčím výlučnějším než pouhá „bílá vrána“. A je přinejmenším podivné, že se tu Taťána, zdá se, dobře cítí. Závěr opery může stěží vyznít jako vítězství mravně vyzrálé osobnosti (Taťány) nad případnou nezodpovědnou milostnou avantýrou (či něčím víc – možná), nelze vyloučit ani Taťánin rozumový kalkul: u Gremina jsem zabezpečená, co by mě mohlo čekat s „těkavým“ Oněginem? Všechno je pošpiněno, včetně (někdy – v některých inscenacích) roztomile neobratného Triqueta, který zpívá velmi špatnou francouzštinou a je spíš karikaturou rádoby vznešeného, ale tím směšnějšího venkovského kašpárka, oblečeného do nevkusně přezdobeného kostýmu (propojeno se záměrně hrubozrnnou komikou Zoltána Kordy ). Nemile mne překvapil škrt na konci dopisové scény, který jí odejmul závěrečné vylehčení situace. V něm by jednak Taťánina chůva Filipjevna byla bývala měla možnost projevit jednu ze svých základních vlastností, totiž svou stařeckou nepružnost (nechápe, komu že má doručit Tánin dopis) a také Táňa by byla bývala mohla zareagovat třeba rozčileně, unaveně – zkrátka jinak než zase jen unyle a bezbarvě.

Dirigent Jaroslav Kyzlink řídil představení s přehledem, jeho Oněgin je dobře vystavěný, romantický, barvitý, ale také občas velmi pomalý až táhlý a to i v místech, která by snesla špetku jevištního humoru (výstup právě zmíněného Triqueta, závěr dopisové scény nebo některé sbory). Orchestr zněl vyrovnaně a lahodně. Až sladkobolně, už dlouho jsme Oněgina neslyšeli. Svou stálou kvalitu potvrdil sbor pod vedením Josefa Pančíka.

Tentokrát jako by se režisér Kaloč svou režijní koncepcí ztotožnil s rolí titulního hrdiny, „zbytečného člověka“, nihilisty, který nevěří ničemu, pro něhož je všechno plné zmaru, špíny a nudy. A pokud jej snad na poslední chvíli něco zaujme, svým neúspěchem si jen potvrdí, že je stejně všechno marno.

Sdílet článek: