středa, 10. říjen 2012

Brno - Elektra

Napsal(a) 

Díky operní dramaturgii, řízené v naší republice především neviditelnou rukou trhu, která nepodporuje dramaturgickou invenci, vidíme opery (byť již dávno minulého) 20. století velmi zřídka. Pokud do svého repertoáru zařadí druhý největší operní soubor v republice – soubor Národního divadla v Brně – Straussovu Elektru po 85 letech, zdálo by se, že je předem zaručeno, že jí bude věnovat mimořádné umělecké nasazení, a to především už při sestavení vůdčího inscenačního týmu. Byli tedy vybráni hudební šéf opery Caspar Richter a bývalý šéf zdejšího operního souboru, nyní umělecký šéf opery pražského Národního divadla Rocc (Rok Rappl ) ve své obvyklé trojjediné roli režiséra a výtvarníka scény i kostýmů (v kostýmní spolupráci s Miroslavem Sabo ). Scénografie – zlatý monument umístěný na točně a členěný málo funkčními úzkými chodbami, s proscéniem zdůrazněným řadou zavěšených řetězů, kostýmy, které obepínají různorodé postavy bez ohledu na souhrnnou výtvarnou stylovost tak, aby především zvýraznily jejich rozrůzněnost typovou. Patrně mělo být cílem vytvoření jakéhosi panoptika jednotlivých postav, co nejvýrazněji se od sebe lišících kostýmem i pohybovým rejstříkem. Postava Elektry působila „nejsrozumitelněji“, to jest nesla určité rysy, které jí Richard Strauss kdysi předurčil. Ty ostatní vypadaly spíše jako modely na přehlídkovém molu, královna Klytaimnestra s prapodivným turbanem a s obličejem téměř pokrytým jakousi „maskou“ (mimika vyloučena). Barevné maskování obličejů se jim nevyhnulo: Chrysothemis ve světlých lesklých pouzdrových šatech, zdůrazňujících veškeré obliny jejího těla, Orestes jako Zorro mstitel – bílá košile, černý klobouk, vesta, kalhoty, červená zástěra, jeho Vychovatel v jakýchsi maskáčích, král Aigisthos v současném „státnickém“ obleku, sbor zahalený do černého. Pohybový rejstřík byl vskutku široký, avšak jen nahozený, naskicovaný – chyběla mu nápaditá choreografie i přesnost provedení. Charakteristický pohyb jednotlivých postav občas hraničil s pouhým pohybovým tikem (neustálé cukání pravou rukou u Dohlížitelky). Tímto způsobem, domnívám se, může na jevišti pracovat pouze ten, kdo si předem připravil detailní plán inscenace, má k dispozici dlouhou zkušební dobu a pokud možno i hodně pohybových spolupracovníků (například režisér Robert Wilson, jehož inscenačnímu kánonu se Rocc patrně chtěl přiblížit). Brněnská inscenace Elektry působila nahodile, nevyrovnaně, dílo zkázy dovršilo hudební nastudování Caspara Richtera, který vskutku není straussovským specialistou. Dosud jsem si nedokázala představit tu vášnivou a dramatickou Elektru v takto detailně rozpracovaném, avšak nekontrastním, pomalém, až psychedelicky snovém nedivadelním pojetí. Šokující večer. Americká mladá pěvkyně Janice Baird (Elektra) a Helena Zubanovich (Klytaimnestra) spolu s Adrianou Kohútkovou v roli Chrysothemis kralovaly po stránce pěvecké, orchestr zvládal hudbu po stránce instrumentální, avšak celek inscenace vyvolával rozpačitý nedozkoušený dojem. Zato „děkovačka“ byla dokonalá – půvabný a usměvavý Rocc v dokonale sedícím bílém obleku s barevně podmalovanýma očima ve stylu svého právě ukončeného jevištního díla... Vnucuje se otázka: Jak je možné, že se čerstvý šéf naprosto nekompaktního „dvousouboru“ opery Národního divadla (tedy v současné době výše zmíněný Rocc) věnuje na samém počátku své obtížné a odpovědné (především organizační!) funkce svému osobnímu uměleckému angažmá? Na konci odplynulé sezony v jiném divadle (brněnská Elektra, premiéra 18. května) a hned na začátku nadcházející sezony i ve svém divadle domovském (Pelléas a Mélisanda, premiéra 30. září)? Hra na Supermana? Nerozumím...

Olga Janáčková

Muzikoložka, teatroložka, operní režisérka, hudební a divadelní kritička a organizátorka. Studovala hudební a divadelní vědu na Filozofické fakultě tehdejší Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Brně, sólový zpěv na brněnské konzervatoři a operní režii na JAMU. V letech 1968–90 pracovala jako odborná pracovnice specializovaná na hudební divadlo v Kabinetu pro studium českého divadla Ústavu pro českou a světovou literaturu Československé akademie věd. Přispívala do samizdatového divadelního časopisu Dialog (1977–80). V letech 1987–89 byla dramaturgyní opery Státního divadla v Ústí nad Labem, pracovala také v Divadelním ústavu Praha. Od roku 1990 soustavně sleduje produkci českých a moravských operních divadel, recenze a články publikuje v odborných médiích.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.