Komorní opera hudební fakulty JAMU v Brně uvedla večer s podtitulem Co Bůh (Kršna) spojil. Tento večer vznikl spojením dvou velmi rozdílných inscenací, a sice Sávitrí anglického skladatele Gustava Holsta a Velké lásky , opery Zdeňka Zouhara podle frašky Hanse Sachse. V první části večera zazněla opera Sávitrí v režii Beno Blachuta ml. Ten pojal tuto původní staroindickou legendu velmi moderně a minimalisticky. Ve snaze oprostit se od čehokoli, co by původ tohoto námětu připomnělo, situoval děj opery do jakéhosi „mimoprostoru“ určeného pouze dvěma židlemi, křeslem a stolem s televizí. Televize měla působit zřejmě jako spojení s okolním světem, od kterého byli Sávitrí i její muž Satjaván izolováni. Bohužel záběry, jež byly v průběhu představení na televizi promítány, neměly s probíhaným dějem nic společného a zůstaly tak nepochopeny. Televize byla i prostředkem, skrz který komunikovala Sávitrí se Smrtí. A tak v zoufalé snaze zachránit svého manžela prosila televizní obrazovku, aby jí vrátila život. Celá inscenace je příliš statická a ačkoli prvotní zjevení Smrti v televizi vyznívá velmi zajímavě, chybí zde přímá konfrontace mezi Smrtí a Sávitrí. Také ona osudová láska Sávitrí a Satjavána je nejprve nastíněna jen povrchně a vyplývá až na samém závěru opery. Nelehkou roli Sávitrí, která je vlastně celou dobu na scéně sama s televizí a pasivním Satjavánem (Petr Volný), ztvárnila s nadhledem Anna Jelínková. V roli Smrti se představil Tomáš Král. Škoda, že celé představení strávil před kamerou v orchestřišti a nebyl mu umožněn dramatičtější projev na scéně.
Opera brněnského skladatele Zdeňka Zouhara Velká láska tvoří hlavní část druhé půlky večera. Samotnou operu předcházejí dvě činoherní frašky Nést žhavé železo a Chtěl vysedět telata Hanse Sachse, jež mají být jejím prologem. Režie všech tří důmyslně propojených frašek se ujal Tomáš Studený. Na jednoduché, ale účelné scéně utvořené z dřevěných trámů a dřevěné postele se odehrávají „tři scény z manželského života“ naprosto obyčejných lidí. Záletná žena (Zdeňka Trávníčková) se snaží usvědčit manžela (Jakub Tuček) z nevěry, ale nakonec se do své pasti chytí sama. V druhé frašce je hloupý Honza přesvědčen, že vysedí telata z červivého sýra a dohání tak svou hloupostí manželku k zlosti. V opeře Velká láska předstírá muž (Jan Ondrejka) svou smrt, aby zjistil, nakolik bude jeho manželka (Lucie Kašpárková) truchlit. Frašky jsou tedy přehlídkou nejen středověkých, ale i dnešních lidských rozmarů. Postavy nevynikají nijak hlubokými charaktery, ale jsou spíše povahovými typy, které dokázali jejich představitelé dokonale vystihnout. Jediným slabším článkem inscenace je velké množství rekvizit, jež občas hercům překáží, což ale u frašky nemusí být vždy na škodu. Hans Sachs je sice středověkým německým autorem, ale inscenátoři se rozhodli zasadit frašky do obecného prostředí vesničanů, čímž tyto hry ještě více získaly na své nadčasovosti. Na rozdíl od statické Sávitrí inscenace Tomáše Studeného rozehrála celý prostor. Studenti operního zpěvu dokázali, že jsou schopni být i nadšenými činoherci a všichni předvedli profesionální herecké výkony.
