Brněnský kytarový festival

V reportáži z celé akce se pokusím sledovat linii danou mottem festivalu. Na zahajovací koncert na velkém nádvoří brněnské dominanty – hradu Špilberk – přišlo přes 1300 návštěvníků, mezi nimi patron festivalu – primátor města Brna Petr Duchoň, který také festival slavnostně zahájil. Všichni věděli proč a nač se mají těšit – hlavní hvězdou večera byl totiž Rafael Cortés , který svým temperamentním španělským flamencem již loni rozpálil do ruda tváře a srdce posluchačů. Letos s sebou přivezl jen trochu obměněnou dopovodnou kapelu a výkon byl opět fascinující. Po více než třech hodinách odcházeli Brňané s rozehřátou krví v žilách. Některým zasvěceným možná vadilo, že neznělo pouze venkovanské „flamenco puro“, vždyť v kapele byla i elektrická baskytara a repertoár byl složen také z populárních melodií ve flamencové úpravě; nechyběly však hlavní atributy flamenca – svůdná tanečnice, „nakřáplý“ hlas zpěváka, cajón a samozřejmě kytary – neuvěřitelně rychlé prsty, tremola, rasgueada. Prostě show – „Noc flamenca“ v horké srpnové noci pro lidi jak stvořená. Předkapelu dělal Cortésovi jeho žák Miguel Czachowski se svou skupinou Viva flamenco . Na to, že je Polák a v žilách mu nekoluje krev španělských cikánů, předvedl zejména technicky pozoruhodný výkon.

Druhý večer byl sice ve znamení kytary klasické, v tomto případě šlo ale opět o improvizaci. Nová radnice totiž patřila našemu nejperspektivnějšímu klasickému kytaristovi Pavlu Steidlovi . V jeho projevu jsou vedle nekompromisní virtuozity důležité dva prvky – humor a improvizace. Na kopii romantické kytary hrál dobový repertoár (L. Legnani, N. Paganini, N. Coste, J. K. Mertz). Neustálou komunikací a bavením publika, přidáváním mnoha nenapsaných pasáží, kadencí a virtuózních kousků při neustále veselé náladě dosahuje toho, že při Paganiniho Sonátách celý sál tu vybuchuje potlačovaným smíchem, onde bez dechu žasne nad technikou. V druhé půli večera hrál Steidl na moderní kytaru skladby 20. století (M. Castelnuovo-Tedesco, J. Obrovská). Na závěr přidal několik svých skladeb.

Improvizace byla nedílnou součástí i hudby barokní. Vždyť zápisy starých skladeb jsou oproti současnosti v daleko větší míře pouze návodem. A Nigel North je odborníkem na starou hudbu, konkrétně loutnovou, nad jiné povolaným. Ve svém recitálu přednesl na renesanční loutnu a pro publikum jistě atraktivní více než dvoumetrovou čtrnáctisborovou barokní theorbu skladby J. Dowlanda, W. Byrda, H. Purcella, N. Valleta, T. Robinsona, F. Cuttinga a N. Piccinniho. North dovede ke své hře po vzoru starých loutnistů-zpěváků v jedné osobě i krásně zpívat, jak to v Brně předvedl přede dvěma lety; je také mistrem basso continua. Na svém kontě má přes sto nahrávek s dirigenty a soubory světových jmen, u nás vystupoval nedávno mimo jiné s Johnem Hollowayem. Tentokrát se však předvedl „pouze“ jako fenomenální sólista. Škoda jen, že koncert nebylo možno uspořádat v jiných, pro loutnu, repertoár i letním parnem umořené posluchače příjemnějších prostorách. Posluchači právem Northův výkon ocenili dlouhotrvajícím potleskem a stejně jako i v případě většiny ostatních koncertů došlo i na standing ovation.

Pro improvizaci nejtypičtějším žánrem je jazz. Čtvrteční noční jamsession byla především pozoruhodná tím, kdo hrál. Čtyřiaosmdesátiletý (!) anglický kytarista, skladatel a muzikolog John W. Duarte , si s Brněnským jazzovým triem (Milan Kašuba – g, Jan Beránek – vl, Oldřich Svoboda – b) zavzpomínal na svá aktivní jazzová léta. Šlo o sympatický a naprosto jedinečný večer největší současné osobnosti světa klasické kytary. Za to, že k tomuto koncertu Duarte svolil, vděčíme, stejně jako za celý festival, jeho uměleckému řediteli, Vladislavu Bláhovi .

Hodinu před začátkem závěrečného koncertu se Vanii del Monaco , Angličance sicilského původu, poškodil struník na kytaře. Pohotový a ochotný kytarář Jan Schneider , který přijel na festival prezentovat své nástroje, však koncert zachránil – zapůjčil kytaristce jeden ze svých nástrojů. Pak už mohlo duo Vania del Monaco – Al Panebianco klidně začít závěrečný večerní koncert festivalu. Opět volnost improvizace, tentokrát ve stylu latinsko-americké hudby, převážně kubánské lidové písně v aranžích Alfreda Panebianca nebo jeho vlastní témata.

Brněnský kytarový festival

Ostatní festivalové koncerty již s improvizací spojené nebyly, šlo již opět o klasickou kytaru, kolem které se ale celý festival točí. Vystoupili na nich lektoři kurzů, jejich studenti, z nich složený kytarový orchestr pod vedením Aloise Menšíka a další pozvaní umělci. Nelze opomenout Gabriela Guilléna z Venezuely, který se ve svém programu zaměřil na skladby odpovídající jeho naturelu (M. M. Ponce, F. Moreno-Torroba, I. Albeniz, A. Lauro, M. de Falla). Ital Massimo Felici se zase oproti loňskému koncertu, kdy hrál více extrovertně, představil Brňanům ve skladbách V. Asencia, A. Piazzolly, T. Takemitsu, M. Giullianiho a A. Tansmana jako pravý „básník“ kytary. Martin Mysliveček představil s komorním sborem Musica da Camera tvorbu P. Ebena, a M. Castelnuova-Tedesca pro kytaru a smíšený sbor, Jan Čižmář a smyčcový Euforia quartet zahráli méně známé kytarové kvintety L. Brouwera a J. Duarta.

Celým festivalem prostupovala příjemná nálada, pro kterou je mimo jiné tento kytarový svátek vyhledáván. Kromě výše zmíněných koncertů byl program festivalu doplněn přednáškami Nigela Northa, holandského kytaráře Jeroena Hilhorsta a Rakušana Lea Witoszynského , který představil svou novou knihu O umění kytarové hry . Svou masterclass vedli kromě N. Northa, J. Duarta, G. Guilléna, M. Feliciho, L. Witoszynského a V. Bláhy také Zdeněk Dvořák a Milan Tesař .

Pořadatelům se i při finančních potížích, v jakých je kulturní oblast obecně, podařilo udržet uměleckou úroveň na světové špici a udělat další krok v kvalitativním a dramaturgickém růstu Mezinárodního kytarového festivalu a kurzů Brno. Jeho 13. ročník proběhne 15. – 21. 8. 2004.

Sdílet článek: