čtvrtek, 21. listopad 2019

Brněnské Setkávání nové hudby, tentokrát se stoletým Gideonem Kleinem

Napsal(a) 

Vzrůstající zájem interpretů o hudbu „terezínských“ skladatelů nachází u posluchačů úrodnou půdu. Dříve přehlížené a pouze sporadicky prováděné skladby Hanse Krásy, Rudolfa Karla, Pavla Haase, Viktora Ullmanna nebo Gideona Kleina nacházíme na programech koncertních řad či mimořádných koncertů stále častěji. Stoleté výročí narozenin nadaného skladatele a klavíristy Gideona Kleina se rozhodla uctít také Hudební fakulta Janáčkovy akademie múzických umění v rámci svého 23. ročníku mezinárodního hudebního festivalu současné akustické i elektronické hudby a multimediálních projektů Setkávání nové hudby Plus+. O provedení pěti Kleinových skladeb se postarali izraelský klavírista Tomer Lev, klavírista Bohumír Stehlík, zpěvačka Irena Troupová, houslistka Martina Bačová, violista Julian Veverica, violoncellista Štěpán Filípek a komorní soubor Janáček Ensemble pod vedením klarinetisty, pedagoga a dirigenta Víta Spilky. Koncert se konal u příležitosti 30. výročí sametové revoluce.

Večer zahájilo skladatelovo Duo pro housle a violoncello v nastudování Martiny Bačové a Štěpána Filípka. Interpreti se rozhodli přehodit pořadí vět a tak místo dokončeného Allegra con fuoco – které skladatel stihl zkomponovat ještě před nuceným odjezdem do terezínského ghetta – začali nedopsaným, náhle přetrženým Lentem. Kleinova skladba je plná vášně, vnitřní barvitosti i uhrančivé rytmiky a daří se jí vytvářet mnohem bohatší hudební sdělení, než by se při pohledu na skromnou instrumentaci zdálo. Nelze však jedním dechem nedodat, že velkou zásluhu na podařeném vyznění mají právě interpreti, kteří Kleinovo Duo uchopili s energickým, dravým, nikoliv však násilným zápalem. Stává se, že v touze po expresivitě zapomínají hudebníci na další složky, které přivádějí hudbu k životu a mění mrtvý notový zápis ve znějící umění. Jemné nuance mnohých děl tak byly smeteny drsným, takřka barbarským způsobem interpretace, o kterém se všeobecně soudí, že je pro „novou hudbu“ tím správným. Martina Bačová a Štěpán Filípek však navzdory dramatické vyhrocenosti Kleinovy skladby, nesklouzli k povrchnímu vyobrazení expresivity – jejich umělecký projev v sobě snoubil trpkost, rozhořčenost, drama, stejně jako eleganci, lehkost a něhu, to vše korunované povedenou prací s dynamikou a rytmickou i intonační přesností.

Také Gideon Klein se podobně jako mnozí další skladatelé své doby věnoval písňové tvorbě. (Písně Kleinových kolegů Pavla Haase či Viktora Ullmanna si své věrné posluchače naštěstí již dávno našly.) Tři písně pro vyšší hlas a klavír s názvy Vodotrysk, Polovina života a Soumrak shůry sesouvá se zazněly v nastudování klavíristy Bohumíra Stehlíka a sopranistky Ireny Troupové. Kromě Druhého smyčcového kvartetu se jedná o jediné Kleinovo dílo opatřené opusovým číslem. Byť se trojice písní nemůže svojí délkou měřit s dalšími uváděnými díly, mírou expresivity a technickými nároky kladenými na zpěvačku je s ostatními skladbami přinejmenším srovnatelná. Irena Troupová se nicméně melodických skoků, drastických rozdílů v dynamice, ani rychlých běhů nezalekla a i v těch nejvyhrocenějších polohách si zachovala křišťálově jasný a intonačně pevný projev. Troupová má obzvláště ve středních polohách hlas svěží a přirozený, což jde ruku v ruce s písňovým charakterem skladby.

Lákadlem večera byla přítomnost děkana prestižní Buchmann-Mehta School of Music telavivské univerzity a vyhlášeného koncertního klavíristy Tomera Leva. Ještě před vlastním provedením Kleinovy Sonáty pro klavír promluvil umělec k posluchačstvu a zavzpomínal na své první setkání se skladatelovou sonátou. Upřímné nadšení jedenáctiletého kluka naslouchajícího své matce – bývalé koncertní klavíristce – při objevování polozapomenutých krás Kleinovy hudby mu při vypravování dodnes zářilo z očí. Podobně energická byla také jeho interpretace – výsostně virtuózní, pedanticky přesná a nesmlouvavá, bouřící vášněmi a temperamentem. Ti, co Kleinovu sonátu dobře znají, mohli být právem zaskočeni z úsečnosti a „necitlivosti“ Levovy interpretace. Nelze nicméně opomenout, že mírně extravagantní a vyhrocené pojetí Kleinově klavírní sonátě více než slušelo. Obzvláště v dramaticky sestupujících akordech bobtnala tragika Levova pojetí. Nabízí se otázka, zda by přeci jen v těch pár okamžicích, kdy Klein nechává své posluchače nadechnout, nebyla na místě ještě o něco jemnější a křehčí dynamika. Levova nesmlouvavost však tyto námitky šmahem zametá pod koberec.

Po ryze klavírní skladbě se ke slovu opět přihlásily nástroje smyčcové – Trio pro housle, violu a violoncello v podání Martiny Bačové, Juliana Vevericy a Štěpána Filípka. Přestože se i do té doby jednalo o bezesporu povedený večer, všechny případné, možné i nemožné výhrady smetla ze stolu precizní a umělecky výživná interpretace příchozí trojice hudebníků. Původní duo rozšířil violista Veverica a ještě více vynikla absolutní umělecká sehranost tria. Rozpustile svěží, hravé a s lehkým srdcem interpretované části střídala jímavá melancholie obezřetně se vyhýbající kýči. Ačkoliv si celá trojice zaslouží pochvalu, výkon Martiny Bačové zastínil (v dobrém slova smyslu!) oba muže. Bačová dávala pozor i na ty nejjemnější detaily a vyzdvihnout si zaslouží skutečně invenční práce s vibratem, kterého bylo pomálu a tam, kde bylo, dokázalo vytvořit jedinečný, náhle velmi těžce uchopitelný okamžik. Jako příklad nechť slouží závěrečný tón druhé věty, který houslistka začala zcela bez vibrata a pak jej velmi jemně rozpohybovala do ztracena. Výsledné chvění tak šlo spíše cítit, než slyšet; nikdo by ale nepopřel, že tam skutečně bylo a že zde plnilo jedinečnou hudební funkci.

V interpretaci Janáček Ensemble pod vedením Víta Spilky zaznělo závěrečné Divertimento pro dechové nástroje, které představuje jedno z Kleinových neoklasicismem inspirovaných děl. Kromě toho se zde však objevuje také inspirace moravskou lidovou hudbou, která rezonuje i v dalších skladatelových dílech. Kleinovo Divertimento klade důraz na rytmickou souhru hudebníků – nástroje se tu překřikují, přebírají si motivy, skáčou si do řeči nebo náhle a nečekaně mlčí. Aby to všechno působilo přirozeně a bez těžkopádného klopýtání, je třeba uchopit tyto komické a laškovné prvky s notnou dávkou nadsázky a lehkosti. Janáček Ensemble přesně tyto předpoklady splnil – výteční sólisté Boris Akishin (hoboj) a Milan Polák (klarinet) se vesele doplňovali, a to vše s naprosto čistým a bezstarostným tónem umocňujícím hravou náladu skladby.

Koncert ke stému výročí narození Gideona Kleina splnil veškerá svá předsevzetí – nejenže s velikou parádou oslavil hudebního génia, který byl nespravedlivě připraven o možnost vyrůst ve skutečně výraznou osobnost hudební scény, ale navíc také dosvědčil, že i s tím málem, které nám po Kleinovi zůstalo, se dá uspořádat koncert, který si zachovává nejvyšší kompoziční i interpretační kvalitu od prvních tónů až po závěrečnou tóniku. Nezbývá než doufat, že skladby Gideona Kleina a dalších přehlížených skladatelů naleznou své pevné místo v programech mnoha hudebních ansámblů a festivalů.

Lukáš Pavlica

Absolvoval magisterský obor Hudební věda na Masarykově univerzitě, v současné době studuje pod vedením doc. PhDr. Jany Perutkové, Ph.D., doktorský studijní program. Aktivně se věnuje publicistické a kritické činnosti, kromě externího dopisovatele pro časopis Harmonie zastává místo redaktora portálu Brno – město hudby. Spolupráci navázal rovněž s hudební revue Opus musicum nebo magazínem vysokých škol Universitas. Kromě publicistické činnosti a výzkumu se okrajově věnuje také hudebnímu aranžérství a spolu s dalšími skladateli a hudebníky instrumentoval a natočil CD Hudebníček cílící na rozvíjení melodického a rytmického cítění u dětí do čtyř let.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.