pátek, 23. listopad 2018

Brněnská Šárka koncertně i scénicky

Napsal(a) 

Šárka: scénické provedení 22. 11. 2018, foto Marek Olbrzymek Šárka: scénické provedení 22. 11. 2018foto: Marek Olbrzymek

Na pódiích brněnských divadel je v posledních několika dnech nebývale rušno – festival Janáček Brno, uvádějící letos při příležitosti stoletého výročí založení republiky veškeré jevištní dílo předního českého operního tvůrce, je v plném proudu. Po operách Příhody lišky Bystroušky a Káťa Kabanová přichází na řadu vůbec první Janáčkovo jevištní dílo Šárka. Pořadatelé však nabízejí verze hned dvě – koncertní s klavírem, sborem a sólovými hlasy a jevištní se vším všudy, a navíc v instrumentaci kmenového skladatele souboru Ensemble Opera Diversa Ondřeje Kyase. Inscenaci připravilo těleso ve spolupráci s Národním Divadlem Brno přímo na objednávku festivalu, o režii scénického představení se postarala Kristiana Belcredi, scénu navrhla Sylva Marková, kostýmy pak Eliška Lupačová Ondráčková. V sólových rolích se představili Iveta Jiříková jako Šárka, Dušan Růžička jako Ctirad, Roman Hoza jako Přemysl a Pavel Valenta jako Lumír. Představení řídila dirigentka Gabriela Tardonová, sbor vedla Katarína Duchoňová, na klavír při koncertním provedení hrála Jitka Houfová.

Ačkoliv chápeme Janáčkovu operu Šárka jako první jevištní dílo mladého autora, samotná premiéra zazněla až o třicet let později. Julius Zeyer, autor libreta, totiž neudělil k užití textu souhlas. Příběh o líté bojovnici Šárce, která se postaví na odpor Přemyslovi a během svého vzdoru sama spadne do osidel lásky, byl totiž původně zamýšlen pro Antonína Dvořáka. Když jej tedy Dvořák nevyužil, rozhodl se Zeyer publikovat text alespoň v divadelním časopise Česká Thalia, kde si jej všiml Janáček. Aniž by navázal s autorem libreta kontakt zkomponoval mladý skladatel přibližně hodinovou operu, kterou pak zaslal k posouzení Antonínu Dvořákovi. Teprve v tuhle chvíli se Janáček obrátil k Zeyerovi a poprosil jej o svolení k užití jeho díla. Básníkova zamítavá odpověď vyústila v dlouhý Šárčin odpočinek v Janáčově truhlici, odkud se nově instrumentovaná dostala až roku 1918. Samotné provedení se odehrálo v Národním divadle roku 1925 pod taktovkou Františka Neumanna a v režii Oty Zítka.  Brněnské hudební těleso Ensemble Opera Diversa představilo původní Janáčkovu klavírní verzi z roku 1887 a o den později zazněla Kyasem nově orchestrovaná verze operu ve stejném pěveckém obsazení.

Šárka: koncertní provedení 21. 11. 2018, foto Marek Olbrzymek Šárka: koncertní provedení 21. 11. 2018foto: Marek Olbrzymek

Koncertní verze obsahující kromě zpěvních hlasů pouze klavírní doprovod v provedení Jitky Houfové představila ve středu 21. listopadu Janáčkovu operu v její nejrannější známé podobě.  Ačkoliv skladatelův hudební jazyk ještě zdaleka nedozrál do vybroušeného tvaru pozdních oper, již zde bylo možno postřehnout některé nezpochybnitelné rysy janáčkovských kompozic. Přestože pak Janáček operu revidoval a s pomocí svého žáka Osvalda Chlubny dokončil instrumentaci díla, rozhodlo se těleso Ensemble Opera Diversa o vlastní uchopení původní verze a umožnilo tak posluchačům zažít o den později zcela autentický i originální pohled na dnes nepříliš uváděné umělecké dílo.

Zatímco v koncertní verzi nemá smysl mluvit o režijním uchopení a vyhotovení scény, jevištní provedení na něm přímo závisí. Režisérka Kristiana Belcredi se rozhodla zasadit mytický příběh o boji o práva mužů a žen do současné korporátní kanceláře s notebookem, fotografiemi na stěnách a s vystavenou pistolí reprezentující dávnou zbraň bájného reka. Přestože je v současné době módní a někdy i dílu prospěšné experimentovat s tematickým zasazením, v případě Janáčkovy Šárky se jednalo o nešťastný krok vedle. Ne snad kvůli tomu, že se přivázání k dubu mění v nasazení želízek a připoutání bodyguardy k židli, nebo snad proto, že se z lesa, o kterém zpívá Ctirad rozněžnělou árii, stává prostředí modernistické kanceláře, tím hlavním důvodem vnitřní nesourodosti je práce se symboly. Režisérka se pokusila cynickým okem mobilního fotoaparátu (kterých je ostatně v inscenaci přehršel) uchopit původní příběh současnou optikou. Realistické zasazení, které zvolila, nicméně popírá do libreta hluboce vpletenou symboliku a jeho mytologičnost.

Šárka: koncertní provedení 21. 11. 2018, foto Marek Olbrzymek Šárka: koncertní provedení 21. 11. 2018foto: Marek Olbrzymek

Trutův mlat a štít, předměty, které jsou v libretu naplněny zázračnou silou, která otvírá zlaté brány Vyšehradu, a které nejvíce evokují hrdinské eposy Wagnerovy, jsou tu degradovány na pistoli vystavenou ve vitríně kanceláře. Problém však netvoří samotná záměna předmětů – nad tou si ostatně milovnici opery musí postesknout častěji, než je jim libo – hlavní rozpolcenost pramení z faktu, že Belcredi uchopila Šárku jako drama se současnými a realistickými konotacemi. V takovém světě však pistole neotvírá jiné brány než ty u bankovního trezoru. Zasazení příběhu do jiného časového období a logického rámce může skvěle fungovat u milostných příběhů a prostých lidských osudů (nabízí se povedený Nápoj lásky ukotvený ve dvacátých letech minulého století), ale nefunguje příliš u hrdinských eposů, které stojí a padají na bájném symbolismu. Dlužno dodat, že samotná scéna Sylvy Markové je více než povedená a elegantní rozvržení kanceláře je vizuálně přitažlivé a v rámci režie funkční.

Scénická verze nabídla však kromě režijního zpracování ještě zcela novou instrumentaci Ondřeje Kyase, o té se nedá hovořit jinak než v superlativech. Kyas uchopil Janáčkovo rané dílo s úctyhodnou pečlivostí a skutečně se snažil přiblížit zvuk opery pozdějšímu hudebnímu jazyku Leoše Janáčka. Je pochopitelné, že výsledek byl Janáčkem pouze z části, zbytek však patřil k technicky vyzrálému, dramaticky bezchybně odstupňovanému a barevně zcela pohlcujícímu obohacení. Skladateli se podařilo zvýraznit veškeré dramatické momenty původní Janáčkovy verze svými prostředky a přitom a přitom neuzmout Janáčkovi poslední slovo. Kyasova instrumentace stavěla do značné míry na rytmické stránce, která svými rockovými rytmy vyťukávanými na hi-hatku přibližovala Janáčkovo dílo mnohem více současné hudební scéně.

Šárka: scénické provedení 22. 11. 2018, foto Marek Olbrzymek Šárka: scénické provedení 22. 11. 2018foto: Marek Olbrzymek

V takto zinstrumentované hudbě měli zpěváci mnohem více prostoru rozpoutat skutečné hudební drama – Dušan Růžička jako Ctirad působil sice ze začátku mírně nejistě a obzvláště v první lyrické části zněl neadekvátně hlasitě, přesto velmi brzy našel vyrovnanou hlasovou polohu a s nelehkou rolí se popral skutečně chvályhodně. Velké melodické skoky i osamocené extrémní výšky zvládal ve většině případů s přehledem a kvalitní intonací. Roman Hoza v roli Přemysla budil respekt vladaře (nebo snad velkého šéfa, chcete-li) a svým jasným, a přesto nesmlouvavým hlasem i milým hereckým výkonem dodal roli potřebnou majestátnost. Pavel Valenta jakožto Lumír neměl při koncertním provedení šťastný den a čelil nejednomu intonačnímu problému, při scénické verzi však působil mnohem sebejistěji a i jeho hlasový projev vyzněl mnohem jasněji a čistěji. Role Šárky se zhostila Iveta Jiříková, a přestože si její výkon nepochybně zaslouží uznání, alespoň co se týče dosažených výšek, kvůli skutečně extrémnímu vibratu, a proto temně zabarvenému hlasu, nebylo zpěvačce často téměř rozumět. Slova se stala intonovanými samohláskami a snad až hysterický charakter zpěvu – vyvolaný právě neadekvátním zdobením tónu – ve výsledku pouze rušil. V lyričtějších částech působila zpěvačka naopak velmi dobře a výsledný zvuk tak spíše těžil z přirozené sametovosti jejího hlasu. Skutečně obrovskou pochvalu pak zaslouží sbor individuálně navybíraný speciálně pro účely představení. Obecně lze pak říct, že všechny výkony byly při scénickém provedení lepší a jistější, než ve verzi koncertní.

Šárka: scénické provedení 22. 11. 2018, foto Marek Olbrzymek Šárka: scénické provedení 22. 11. 2018foto: Marek Olbrzymek

Velkou pochvalu si zaslouží orchestr pod vedením Gabriely Tardonové, až na občasná škobrtnutí žesťů působil zvuk jednomyslně a držel si kvalitní intonaci a rytmickou přesnost. Tardonová přesným dirigováním a dlouhodobým vedením pomáhá tělesu umělecky růst a není přehnané tvrdit, že s každým dalším počinem, je zvuk orchestru lepší a lepší. V koncertní verzi hrála na klavír Jitka Houfová, která citlivě dbala dramatického charakteru scénu a snažila se dodat občas své hře potřebnou drsnost a osten, přesto si troufám tvrdit, že mohla zajít i dále a dramatičtější okamžiky od těl lyrických oddělit ještě příkřeji. Kromě tohoto se však jednalo o velmi povedené uchopení klavírní verze, které poskytlo sólistům i sboru dostatek dramatického vzruchu, o který se mohli při své interpretaci opřít.

Nová Šárka od hudebního tělesa Ensemble Opera Diversa nabízí kromě výborné instrumentace Ondřeje Kyase a kvalitních pěveckých výkonů i mnoho svérázných režijních postupů, které si nepochybně naleznou své odpůrce i zastánce. Pokud se však divák dovede přenést přes netradiční zasazení, které rezignovalo na práci s vlastním symbolismem, čeká jej skutečně netradiční a intenzivní zážitek.

Lukáš Pavlica

Absolvoval magisterský obor Hudební věda na Masarykově univerzitě, v současné době studuje pod vedením doc. PhDr. Jany Perutkové, Ph.D., doktorský studijní program. Aktivně se věnuje publicistické a kritické činnosti, kromě externího dopisovatele pro časopis Harmonie zastává místo redaktora portálu Brno – město hudby. Spolupráci navázal rovněž s hudební revue Opus musicum nebo magazínem vysokých škol Universitas. Kromě publicistické činnosti a výzkumu se okrajově věnuje také hudebnímu aranžérství a spolu s dalšími skladateli a hudebníky instrumentoval a natočil CD Hudebníček cílící na rozvíjení melodického a rytmického cítění u dětí do čtyř let.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.