středa, 21. září 2005

Brněnská radost slyšet jinak

Napsal(a) 

Expozice nové hudby, foto Petr Francán Expozice nové hudbyfoto: Petr Francán

Osmnáctý ročník Expozice nové hudby (ENH) přinesl opět nový dramaturgický nápad přímo vybízející ke změně slyšení a vnímání. Program byl nadmíru bohatý a mnohotvárný a často nabízel kromě "tradičního" slyšeného i kombinaci slyšeného s viděným. Festival od 18. do 22. května hostilo nově opravené brněnské Loutkové divadlo Radost. I toto bylo důvodem k radosti.

Magnetem festivalu se stal freiburgský ensemble recherche . Nelze však s jistotou říci, zda této funkci stoprocentně dostál. Na úvodní koncert (18. 5.) sice přilákal četné publikum, mezi nímž se objevilo mnoho tváří soudobé hudby (Piňos, Graham, Medek, M. Smolka, Pudlák...), kamenem úrazu ovšem byla dramaturgie samotného večera. Většina skladeb byla minimalistická, což není na závadu, pokud však leží vedle sebe, splývají v jednu neurčitou masu. Rozčarováním byl také počet hráčů. Propagace uváděla ansámbl o osmi lidech, na koncertě se bohužel ensemble recherche představil pouze ve skladbách pro smyčcové trio eventuálně pro sólovou flétnu (Mnemosyne Briana Ferneyhougha hrál Martin Fahlenbock ). Ani závěrečný společný koncert se studenty brněnské JAMU nepřinesl výraznější změnu v obsazení (přibyl pouze klavírista Klaus Steffes-Holländer ).

Ensemble recherche jsou výteční a přesní hráči. Premiérovaná Dreiklang přítomného Ernstalbrechta Stieblera (1934) vyžaduje maximální přesnost především v intonaci. Trojzvukem jsou zde dva nad sebou postavené tritony posunuté o čtvrttón. Z minima tónového materiálu je vytěženo maximum. Ukolébané posluchače vytrhlo Xenakisovo trio Ikhoor s typickými glissandy a typickým živelným spádem. Zde se nabízí interpretační srovnání s Arditti Quartetem. Melise Mellinger - housle, Barbara Maurer - viola a Lucas Fels - violoncello jsou sice dokonale sehranými hráči, oproti Arditti Quartetu jim však chybí to nasazení, jež se přenáší z interpretů na posluchače. Úvodní koncert představil část vynikajícího ansámblu provozujícího soudobou hudbu, ale očekávalo se víc. Možná stačilo pouze přeskupit pořadí skladeb.

První část čtvrtečního koncertu (19. 5.) byla věnována veršům přítomného brněnského básníka Zdeňka Rotrekla (1920). Zhudebnění se ujalo seskupení brněnských skladatelek HUDBABY (Jana Bařinková-Doleželová, Lenka Kilic-Foltýnová, Markéta Dvořáková a Kateřina Růžičková) a velmi obtížné interpretace profesionální mužské vokální kvarteto Q VOX (Petr Julíček - tenor, Tomáš Badura - tenorbaryton, místo stálého Aleše Procházky František Fiala - baryton a Tomáš Krejčí - bas). Svým sametovým basem některé básně přednesl herec František Derfler . Vůbec celý čtvrteční blok koncertů byl věnován ženské skladatelské tvorbě, a proto v ní bylo možné nalézt prvky, které ji odlišují od tvorby mužské: volná fantazie spojená s hravostí a vtipem. V básních o životě, Brně, ale i lopatě a opatovi ukázal Q VOX šíři svých hlasových, výrazových i hereckých možností. Určitou vadou na kráse představení byl prostor foyer Domu umění. Jeho akustika často zakrývala některé hlasy a neustále doléhající ruch z ulice (projíždějící "brněnské šaliny") rušil tiché části skladeb.

Celá druhá část koncertu byla věnována portrétu německé skladatelky Adriany Hölszky (*1953). Uvedeny byly skladby pouze pro bicí nástroje, jichž se s mladistvou vervou ujali Percussion Ensemble Hochschule für Musik Stuttgart , Percussion Ensemble JAMU Brno a Percussion Ensemble HAMU Praha . Po relativně hřmotné Wirbelwind (JAMU Brno) následovala jemná Traumlied pro sólo bicí (Anja Füsti ). U druhé jmenované se bohužel nepodařilo zcela využít prostor velkého sálu Domu umění. Jak krásně by byly slyšet tiché alikvoty činelů a gongů, kdyby byla souprava umístěna mezi lidmi, a ne v postranní části sálu. V asi

Expozice nové hudby, foto Petr Francán Expozice nové hudbyfoto: Petr Francán
čtyřicetiminutové Karawane (dirigent Klaus Tresselt ) se prostor sálu naopak podařilo využít dokonale. Dvanáct hráčů, mezi jejichž výbavou nechyběly ani kovové barely, varhanní píšťaly či skleničky s vodou, bylo rozmístěno kolem obecenstva. Karawane tolik nepřekvapila novými barvami ani rafinovanou skladebnou technikou, plynula kupředu spíše po segmentech, avšak zaujala něčím jiným: prostorově se přelévajícím a jinak obíhajícím zvukem. Je málo koncertních příležitostí, kdy lze přímo během produkce z tváří posluchačů číst zaujetí, napětí, údiv a radost slyšet jinak. Vrchol festivalu, co se týká kombinace návštěvnosti a zajímavosti programu, jsme měli za sebou.

Tvůrčí přístup k tématu festivalu dramaturga Jaroslava Šťastného se projevil v zařazení hudby slovenského souboru tEóRia OtraSu s Vladimírem Mertou a Janou Lewitovou (20. 5.). Společně interpretovali hudbu k prvnímu slovenskému němému celovečernímu filmu Jánošík Jaroslava Siakeľa (orig. 1921, upravená verze z roku 1975). Melodie i výrazové prostředky nepřekvapily ničím novým. Spíše, a o to šlo nejvíce, překvapila kombinace živého hraní a němého filmu, kterou známe už jen z učebnic. Slyšet a vidět jinak. Rozhodně dobrý nápad hodný následování.

Druhou část pátečního programu vyplnilo v Brně nedávno vzniklé těleso Virtual and Real Orchestra (k jeho premiéře viz HARMONIE 6/2005). Večer otevřely tři písně violoncellisty orchestru Josefa Klíče Všechna jitra světa , Americká antologie a smutný šanson o lásce Podzim markýze de Sade . Josef Klíč má smysl pro humor, umí zpívat a svůj nástroj bezchybně ovládá. Dává však příliš velký důraz na virtuózní složku, a tím zapomíná na vyváženost celku. Části skladby se často zbytečně opakují a "děj" vázne. Tmavě řezané (2004-05) Ondřeje Jiráska (zároveň dirigent VAR Orchestra ) spojuje na symfonickém půdorysu mnoho stylů: neobaroko, jazz, rock i elektroniku a mnoho dalších. Dá se říci, že je to typické postmoderní dílko plné humoru a ironie, navíc doplněno o původní svérázný film z hospodského (jak jinak?) prostředí. Díky spojení živé hry na klasické i elektronické nástroje, elektroniky (notebook) a vizuální složky máme před sebou, vedle Agon Orchestra či MoEns, další český orchestr schopný interpretovat soudobou hudbu. K dobrému chodu nestačí pouze dobří hráči, ale i dobří skladatelé. Snad to nebude dlouho trvat a VAR Orchestra najde další takové.

Nebyla by to Expozice nové hudby, aby neměla alespoň jednu přidruženou akci. A že se družila až do pozdních večerních hodin! "Rebuilding Tradition" začala 20. 5. ve 22:00 na nádvoří Domu pánů z Kunštátu komickou operou Josefa Berga (1927-71) Snídaně na hradě Šlankenvaldě (1966). Bizarní až surrealistické režie, kostýmů i scény se ujal Rocc (vl. jm. Rok Rappl, *1979), taktovky se chopila Gabriela Tardonová . Berg byl velký ironik a režisérovi zjevně sedl. Na asi půlhodinové ploše rozehrál sporými gesty pěti herců uvěřitelný příběh o lásce Viléma (Václav Barth ) a Marie (Lucie Slepánková )... Ach! Jedna bránice nezůstala v klidu.

Akustickooptická skladba pro klavír a film Mříže ve 23:00 připomněla historii naší elektronické hudby v sepětí s vizuální složkou. Je to

Expozice nové hudby, foto Petr Francán Expozice nové hudbyfoto: Petr Francán
dílo dnes už legendární dvojice tvůrců Aloise Piňose a Dalibora Chatrného z roku 1969. Při lampičce, pod hvězdným nebem a plátnem, se klavírního partu ujala Jiřina Rotterová .

24. hodina sice mohla mnohým zavírat oči, avšak poslední program je spíše otevřel. Večírek: Rebuilding Janáček se postavil k Janáčkově hudbě nově a zcela po svém, v duchu nových technologií. Kvůli organizační chybě se nepodařilo rozdat všem zúčastněným zvláštní programy, proto se mnohým poslední část večera mohla jevit takto: První obraz: na plátně je cosi v negativu... Není to žena? Podivné kopulativní pohyby... Porno?! Proč?! (Kdyby však někdo řekl, že Její mikádo je atomový hřib s nohou nebo palma s kmenem, dalo by se mu věřit.) Druhý obraz: světýlko a před ním projíždějící naivní autíčka. Co je zas toto...? Poslední obraz: moře a pár hochů, kterým se do něj evidentně nechce. To vše na asi půlhodinové ploše s Janáčkovou těžko identifikovatelnou klavírní hudbou různě elektronicky zpracovanou. Co s tím? Jen laciný způsob, jak se odlišovat? Mnoho lidí, i autor tohoto textu, odcházeli z takového představení značně rozladění. A to byli Antonín Koutný a Jiří Havlíček (FaVU) uvedeni jako umělci! Ti, jimž se do ruky program dostal, mohli obraz představení vnímat následovně: Obrázky ze Zápisníku zněl název audiovizuálního projektu. První obraz: erotické představy a akt po setkání s cigánkou. Druhý obraz: cesta pryč. Poslední obraz: spáchání sebevraždy utopením se(?). Aha! Nyní je vše opodstatněno příběhem ze Zápisníku zmizelého . I když poslední obraz do Zápisníku už nepatří, přesto má vše svoji logiku. Na tomto případě se velice dobře dokumentuje potřeba, či až nutnost toho, čemu se říká vodítko. A stačí jen název, aby se vše spojilo v příběh, který obrazy vyprávějí a dále rozvíjí. Opravdová škoda, že organizátoři večera dostatečně nedistribuovali ani jinak neuvedli toto vodítko k pochopení představení. Například: v úvodním slově nebylo řečeno, že oba tvůrci tvoří částečně "live": s kamerou, baterkou a vystřiženými autíčky (podobně jako DJové pracují se zvukovými nahrávkami, tito pracují s obrazem, tedy tak zvaní VJové). Tyto projekty mají rozhodně smysl a je škoda je kvůli nedostatečnému přiblížení - uvedením onoho veledůležitého vodítka - zatratit nepochopením, což se onen večer patrně stalo v mnoha případech. Taková situace ovšem platí obecně při vnímání nové hudby nebo něčeho nového vůbec. Naštěstí festivalové programoviny informace o "svých" skladbách obsahovaly v dostatečně míře.

Není improvizace jako improvizace. Čtvrtý festivalový den (21. 5.) jsme mohli vychutnávat, obdivovat a vstřebávat necelou hodinu "Hudbu přítomného okamžiku" s Margaridou Garciou (Portugalsko) - el. kontrabas, s Ruth Barberán (Španělsko) - trubka a s Ivanem Palackým (ČR) - kytara. Nejde vůbec o žádné styly (jazz by se nabízel jako první), nýbrž o volnou fantazii a o hledání nových zvuků a souhry. "Hudba", či spíše sónický výsledek konání tří hráčů, plynula neuvěřitelně pomalu a tiše. Při poslechu se neustále vnucovaly otázky typu: co je vlastně hudba? Jaká je hranice mezi hudbou a ne-hudbou? Elektronika a nazvučené objekty odpovídaly šumy, škrábáním, bručením, skřípáním... Kdyby bylo možné průběh koncertu(?) zobrazit graficky, byla by to sinusová křivka se třemi maximy a třemi minimy. Tyto by reprezentovaly momenty, kdy se všichni tři "objevitelé" shodovali a kdy naopak očekávali(?) podněty z vnějšku nebo zevnitř. Na tradičních koncertech jsme zvyklí vídat spíše připravenou interpretaci. Zde to bylo obráceně.

Pauzu mezi dalším programem vyplnilo krátké taneční vystoupení Veroniky Kolečkářové a Floriana Tilzera na hudbu japonské skladatelky Hideko Kawamoto Burning (2002). Elektronická skladba se stala základem příběhu, který by se dal vyložit jako hledání muže, nalezení muže a odhození muže.

Sobotní koncert zakončil sólový recitál Dana Dlouhého (1965). Večeru dominovala expresivní a dramatická Nomen omen aneb 13 portrétů hada (2002) Aloise Piňose (1925). K bicím nástrojům se přidal hlas (h)různě recitující metajazyčný text vytvořený autorem pouze ze samohlásek a, e, o, u a souhlásek b, k, l, m, s, š. Místy groteskní, místy mrazivé. Nelze se podrobně rozepisovat o všech dalších skladbách Dana Dlouhého, vyčtěme alespoň premiéry: Odjinud jinam , Znějící objekt I. , Mikropandemonium , Znějící objekt II. (známý jako surrealistický) a Proudění . Dan Dlouhý je veliký tektonik. Dokáže vždy přesně rozvrhnout gradace a vrcholy a je v podstatě jedno, jestli pracuje s laděnými bicími nástroji nebo se syrovým zvukem. Je jak výborným interpretem cizích skladeb, tak skvělým skladatelem-tvůrcem. A takových je opravdu málo.

"Slyšet jinak - nová hudba s dětmi a pro děti" otevřel poslední festivalový den (22. 5.). Grafické partitury, které si děti z různých škol - Waldorfská škola Brno , Biskupské gymnázium Brno a Základní škola Brno , Hamry - vytvořily, byly jimi i provedeny (připraveny ve spolupráci s Pedagogickou fakultou UJEP v Olomouci a Hudební fakultou JAMU v Brně). S podobným projektem jsme se setkali již na ENH roku 2003 (viz www.enh.cz), kdy děti a studenti měli vytvořeny určité postupy (imitační, rytmické, pohybové atp.), které pak, dle určitých pravidel (třeba dle grafické partitury), a s určitými nástroji (velké balóny, nádobí, rotační hadice a mnoho dalších běžných věcí), prováděli. Program Slyšet jinak vznikl na UJEP již v roce 2001. Na ENH jsme měli možnost slyšet i vidět výsledek tří vyučovacích hodin. Doufejme, že takováto výuka hudební výhovy se nezabydlí pouze ve výše uvedených třech školách.

Závěrečný koncert opanoval opět ensemble recherche a v některých případech i studenti JAMU jako výsledek workshopu probíhajícího během festivalu (Salvatore Sciarrino: Sestetto , Ivo Medek: Křídla ). O důležitosti interpretace a o kvalitách freiburgského souboru vypovědělo provedení Get Out of Whatever CAGE (1992) Petera Grahama (1952). "Partitura" obsahuje především velká písmena-tóny C, A, G, E doplněná posuvkami. Výsledek je dán z velké části interprety samotnými. Tím je pokaždé jiný a vlastně nadčasový. Zde žádná budoucí historická interpretace nebude muset tápat. Dílo bude vždy aktuální. Živá Medkova Křídla uzavřela vpravdě radostně celý festival. Dirigent Zsolt Nagy řídil energickými gesty spojené ensemble recherche a studenty JAMU.

Téma festivalu bylo výborné a přímo vybízející k aktivnímu poslechu široké veřejnosti. I přes výbornou propagaci byla návštěvnost spíše průměrná. Výjimky tvořil úvodní koncert, koncert s hudbou Andriany Hölszky, koncert s improvizací a koncert přidružené akce. Nové hudby se veřejnost stále bojí. Je snad důvodem nesmyslný předsudek, že novou hudbu tvoří jen Druhá vídeňská škola v čele s dílem A. Schönberga? Máme zde něco novějšího... Konání festivalu by se také mohlo přesunout do termínu bližšího měsíci únoru nebo březnu. Již velmi teplé jarní dny mohly mnohé potenciální posluchače odradit. Avšak těm, kdo se nenechali zmást předsudky ani zlákat pěkným počasím, připravil dramaturg festivalu Jaroslav Šťastný alias Peter Graham radost z poslechu třeba i známé hudby, radost ze změny slyšení, radost ze spolupráce při vnímání proudící myšlenky, radost z překonání vlastních posluchačských (zlo)zvyků. Expozice nové hudby je v tomto směru průkopníkem a stojí za to ji navštěvovat.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.