pondělí, 17. prosinec 2018

Brilantní i bizarní: Giovanni Antonini s Českou filharmonií

Napsal(a) 

 , foto Petra Hajská foto: Petra Hajská

Ještě před několika lety bych si zaťukal na čelo, kdyby se mi někdo snažil namluvit, že u České filharmonie bude hostovat hráč na historickou zobcovou a příčnou flétnu, dirigent Giovanni Antonini. S Vladimírem Darjaninem a Václavem Riedlbauchem vzala za své pravidelná hostování Sira Johna Eliota Gardinera, a tak se první český orchestr musel na několik dlouhých let obejít bez soustavné spolupráce s výraznou osobností tzv. poučené interpretace staré hudby. Buďme upřímní, šéfovská léta a estetické preference Jiřího Bělohlávka podobným projektům nepřály. Takřka v předvečer Štědrého dne 2018 vystoupí ještě letos s Českou filharmonií v Rudolfinu legendární německý interpret Reinhard Goebel (22. 12. 2018). Ale již ve dnech 13. – 15. prosince 2018 účinkoval s filharmoniky ve Dvořákově síni charismatický třiapadesátiletý Ital Antonini, a to v programu z děl vídeňských klasiků. Vedle Basilejského komorního orchestru a souboru dobových nástrojů Il Giardino Armonico vystupuje Antonini i v programech Berlínských filharmoniků, lipského Orchestru Gewandhaus nebo Královského orchestru Concertgebouw. Česká filharmonie tak jeho hostováním dohání rezervy v oblasti autentičtější, když ne rovnou autentické interpretace repertoáru z přelomu 18. a 19. století, jemuž se v posledních letech s orchestrem věnoval především hostující rakouský dirigent Manfred Honeck.

 , foto Petra Hajská foto: Petra Hajská

Antonini v jednom večeru (recenzuji páteční program 14. 12. 2018) vedle sebe postavil vrcholné symfonické kompozice Mozartovy (Symfonie č. 38 D dur KV 504 „Pražská“) a Haydnovy (Symfonie č. 101 D dur „Hodiny“). Úvodem večera ovšem zazněla Ouvertura C dur op. 170 D 591 „V italském stylu“ Franze Schuberta, duchaplná kompozice vržená na papír v době doznívající skladatelovy nákazy horečnatým virem Gioachino Rossini. Kromě neautorizovaného přízviska je toho na Schubertově ouvertuře italského nemnoho, snad jen ona dlouhá rossiniovská crescenda. Rozlehlá introdukce je pohlednicí ze skladatelem vyhledávaného Štýrska, sonátová věta evokuje svět německého singspielu, v němž lze zaslechnout Beethovena i Webera. S hostující Olgou Šroubkovou u pultu koncertního mistra prvních houslí hrála filharmonie od prvního taktu velmi pozorně, nikdy však v křeči a pod dirigentovým násilným tlakem. Antonini je spíše typem rozevlátého inspirátora než pedantického pedagoga, který by se jal orchestr převychovávat. Ostatně nebylo možno přehlédnout dirigentovo nadšení ze spolupráce s personálně omlazeným orchestrem. Naslouchat skupině dřevěných dechových nástrojů v čele s dobře se bavícími fagotisty Ondřejem Roskovcem a Martinem Petrákem byla radost. Schubertova a následující kompozice by ovšem zasloužily útlejší tón prvního hoboje (Ivan Séquardt).

 , foto Petra Hajská foto: Petra Hajská

Stěžejní kompozicí první poloviny večera byla Mozartova Pražská symfonie D dur, fascinující třívětá symfonie, vzešlá z atmosféry a okolností pražské premiéry Dona Giovanniho. Antonini dílo nastudoval se všemi repeticemi. Více než na přízračnou démoničnost imaginárního komturova zjevení vsadil Antonini v introdukci na dramatičnost a slavnostní lesk v trubkách a tympánech s tvrdými paličkami. Až drastické dynamické kontrasty nemusely být publiku vždy po chuti, náležely ovšem k nejsamozřejmějším imperativům Mozartova interpretačního kánonu. Otázkou Antoniniho nastudování tak byla jen volba tempa ve vstupním Allegru, které bylo sice brilantní, dech bralo publiku, filharmonikům i dirigentovi, při všech těch repetovaných úsecích však nakonec zevšednělo. Zvolit pomalejší tempo, dosáhl by dirigent většího kontrastu mezi tematickými bloky a preciznějšího vhledu do detailů středních hlasů. Ideální bylo naopak tempo středního Andante s půvabnými vstupy dechových nástrojů. Finále Pražské symfonie – to byl Antonini, jak jej známe z jeho barokních kreací: briskní, brilantní, bizarní.

 , foto Petra Hajská foto: Petra Hajská

Druhá polovina večera náležela Haydnově symfonii Hodiny. Publikum se většinou nemůže dočkat trivializované druhé věty s oním legendárním „tikotem hodin“ ve smyčcích a dřevech, Antonini naštěstí strhl dostatek pozornosti na bravurně interpretovanou vstupní sonátovou větu se slavnostní introdukcí. Variační věta se pod Antoniniho elastickýma rukama proměnila v demonstraci skladatelova duchaplného kompozičního mistrovství a aktuálních hráčských dispozic českých filharmoniků. Publikum si spokojeně pokyvovalo hlavami, Antonini naštěstí ani na okamžik nepolevil z pozornosti a variace stíhala variaci, až sálem zaburácel Haydnův Menuet. Chybělo už jen ono charakteristické zaškobrtnutí – na menuety Haydnových Londýnských symfonií nelze tančit ani v náznaku – a myslel bych si při zavřených očích, že snad Českou filharmonii diriguje Harnoncourt, jehož si předcházející generace uměleckých šéfů nechaly v roli hostujícího dirigenta bohužel ujít, pokud si jej vůbec dokázaly u dirigentského stupínku představit. Antonini je důstojným nástupcem haydnovských guru Brüggena, Harnoncourta a Hogwooda, o čemž jsem se společně s nadšeným publikem onoho pátečního večera 14. 12. 2018 znovu přesvědčil, nejpozději ve skvěle gradovaném finále Haydnových Hodin. Škoda jen onoho posluchačského koktejlu, který byl v auditoriu namíchán z abonentů a turistů. Tleskalo se po každé větě, někdy zaslouženě (po vstupních větách symfonií), jindy naprosto nevhodně (před finále Haydnovy symfonie). Filharmonikové byli překvapeni, Antonini se ale nenechal vyvést z míry, a nakonec to byl velmi povedený večer, na jehož pokračování v dirigentově případném příštím hostování budu rozhodně netrpělivě čekat.

Martin Jemelka

Profesí historik hospodářských a sociálních dějin, studoval historii na Ostravské univerzitě v Ostravě (1997–2006) a v současnosti je odborným pracovníkem Masarykova ústavu a Archivu Akademie věd České republiky. Dlouhodobé studijní pobyty v Jeně a Vídni byly věnovány výzkumu dějin koncernové společnosti Baťa, a. s., Zlín, mezi historiky je však znám především pro své dlouhodobé výzkumy českého, zvláště ostravského dělnictva a dělnických kolonií. Jedna polovina jeho srdce patří historii 19. a 20. století, druhá hudbě a hudební publicistice, v níž spojuje náklonnost k historii s posedlostí fanouška staré hudby, významných osobností taktovky a starých i nejnovějších nahrávek díla Antonína Dvořáka. Za českou operou, Dvořákovou hudbou a soubory staré hudby pravidelně vyjíždí do zahraničí. V letech 2003–2015 vynechal ve Vídni a Štýrském Hradci jen nemnoho koncertů Nikolause Harnoncourta, jehož je hlubokým obdivovatelem. Od roku 2008 spolupracuje s Českým rozhlasem Vltava při tvorbě hudebních pořadů.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.