Recitál Stamicova kvarteta (8. 3., kostel sv. Šimona a Judy v Praze) přinesl zajímavý program: dva kvartety smyčcové a dva s flétnou. Smyčcový kvartet C dur op. 33 Leopolda Koželuha ukázal klasicistní střídmost a čistotu v křišťálovém provedení. Pro další dvě skladby si do Stamicova kvarteta přisedl místo primária flétnista Roman Novotný , aby s ním provedl Mozartův Kvartet D dur a posléze Kvartet č. 2 A dur Gioacchina Rossiniho. V obou dílech zněla jeho flétna brilantně a v mnoha barevných odstínech, což jen dokazovalo, že tento flétnista patří k prvotřídním umělcům. Závěrem provedlo Stamicovo kvarteto Druhý smyčcový kvartet Leoše Janáčka Listy důvěrné , jehož interpretace je vždy též profesním vyznáním. Stamicovo kvarteto má po několikaleté souhře s novým primáriem pro interpretaci Janáčka nejen oporu právě v Jindřichu Pazderovi , jehož jasný, svítivý tón a impulzivní muzikantský projev má tu správnou míru „špičky“, vůdčí i zvukové, ale novou souhrou získalo také nově vypracovaný zvuk, utříděnost a výrazově pevný tvar. Každá z vět má svůj charakter, celek pak odpovídající emocionálně vzrušivý podkres. Josef Kekula , Jan Pěruška a Vladimír Leixner jsou sólově vybavené individuality, které se právě v Janáčkově kvartetu s primáriem výborně stmelují a doplňují.
Bennewitzovo kvarteto je souborem, který se poměrně v krátké době etabloval na domácí scéně v generaci mladých kvartet – získal cenu Českého spolku pro komorní hudbu a 1. cenu na soutěži v Amsterodamu. Pro svůj recitál 16. 3. v Dvořákově síni pražského Rudolfina si kvartetisté zvolili nesnadný program: Mozartův Kvartet A dur K. 464 , Smyčcový kvartet Tři generace Čestmíra Gregora a jeden z nejtěžších pozdních opusů L. van Beethovena, Kvartet a moll op. 132 . I když zněl Mozartův kvartet v jejich podání zvukově křehce a v dobré souhře, bylo zjevné, že tón primu až příliš respektuje onu křehkost, místy se blížící ke zvukové jednotvárnosti; intonační průzračnost a vzájemný respekt dal Mozartově dílu, co jeho jest. Gregorův třívětý kvartet již vyzněl s méně odlišenými větami, ač na ně skladatel v programovém textu slovně upozorňuje. Nejenže jsou tyto věty v konkrétním provedení daleko méně větami „valčíkovými“, „bluesovými“ a už vůbec ne „rock'n'rolovými“, ale ani interpretace věkově mladého souboru tuto zamýšlenou vyhraněnost nenašla a nepodtrhla. Zejména druhá pomalá věta postrádala interpretační „lkavost“ melodicky se nabízejících míst a to nejvíce zase u primária, jehož tón nevedl. Poslední rychlá věta měla z rock'n'rolového rytmu (natož charakteru) tak nepatrně, že zůstala prostou rychlou sumarizující větou. Je nanejvýš chvályhodné, že si mladí kvartetisté dílo vybrali a že na soudobou hudbu nezapomínají. Při tomto provedení však „neprodali“ všechny možnosti, jež nabízelo. O to s větším soustředěním jsem upjala pozornost na Beethovenovo nelehké dílo. Jakkoli od prvního taktu znělo zaťatým drápem do zcela jiného kompozičního světa a interpretačního výrazu, první tři věty jako by nabíraly dech v rozehrávání k posledním dvěma. V jejich interpretačním „probuzení“ se soubor nalezl, vybičoval a ukázal jak dosažené kvality, tak neotevřené rezervy. Ač jsou instrumentalisté pro svou uměleckou práci disponovaní, přesto předpokládám ve vývoji každého z nich větší přínos hráčské individuality, zvláště pak u primária.
V podvečerním cyklu koncertů vystoupilo 23. 3. v pražské Sukově síni Dechové kvinteto Národního divadla , soubor desetiletí reprezentující dechovou komorní hru. Ze šesti uvedených skladeb byly tři soudobých skladatelů, dvě klasicistní a romantický Saint-Saëns. V různých kombinacích dechových nástrojů s klavírem (Jiří Koukl ) a zpěvem (Edita Randová ) dosáhli interpreti různorodých zvukových variant. Mohlo být zajímavé vyslechnout si Přísloví pro hluboký hlas a dechové nástroje Jana Klusáka a uvědomit si na díle s pomyslným opusovým číslem jedna, jak se charakter skladatelovy hudební představivosti a podstaty invenční výrazovosti nemění. Zážitek nabízelo i setkání s Árií Ruth Petra Ebena (s původně varhanním doprovodem upraveným pro dechové kvinteto). Obě skladby však nepřednesla Edita Randová s adekvátní přesvědčivostí a interpretačním vkladem. Předně jí nebylo rozumět téměř ani slovo (což bylo intenzivnější u Klusákovy skladby) – tento operní nešvar nelze v písňové interpretaci tolerovat. Jednotlivá Klusákova přísloví neodstínila ve výrazu ani dynamice a celek vyzněl spíše jako hutná necizelovaná hmota. Ebenovu kantabilní píseň jako by ani nešlo pokazit, ale jsou-li v přednesu chyby intonační, dechové i celkové dikce, ztrácí provedení pokornou vroucnost. Tu jí navíc ubral přepis velebného varhanního doprovodu do dechových nástrojů. Klavírní sextet současného amerického skladatele Brenta Weawera, který zazněl v naší zemi poprvé, nepřinesl kompozičně nic nového, ale měl šarm a švih v tanečních rytmech. Potřeboval by však interprety, kteří jazz cítí a dovedou této kompoziční specifičnosti využít. Oproti tomu však členové dechového kvinteta s výraznou podporou klavíristy Jiřího Koukla rozezpívali Caprice Camila Saint-Saënse s největším zápalem a každý z nich svým podílem přispěl k lahodnému výslednému znění. V jasné a působivé souhře rovněž vyzněl dechový kvintet J. Ch. Bacha a zajímavé bylo též poznání Klavírního kvintetu Franze Danziho pro klavír, lesní roh, klarinet a hoboj.
