pátek, 10. prosinec 2004

Bregenz: Kurt Weill a Leonard Bernstein

Napsal(a) 

V bregenzském Festspielhausu se již tradičně v rámci letního festivalu uvádějí méně hraná díla významných skladatelů, která si zasluhují pozornosti diváků i kritiky. Letos to byly dvě aktovky německého skladatele Kurta Weilla: Der Protagonist (původní premiéra 1926 v Drážďanech) a Royal Palace (premiéra 1927 v Berlíně). Obě díla vyznačuje avantgardní přístup skladatele k operní formě, který v duchu dobových tendencí přinášel experimenty ve formě i výrazu, kde se spojují dozvuky dekadentní filozofie s modernou akcentující především existenciální a sociální problémy, v hudebním uchopení se rozvolňuje klasická operní struktura obohacující se o postupy divadelní avantgardy, jazzu i filmového umění, revuální styl s populárními tanečními melodiemi, zejména tangem, aniž ovšem mizí to nejpodstatnější, co činí operu operou, spojení vokálních a symfonických hudebních prostředků v umocnění divadelních postupů; zpěv dominuje, i když se dostává ke slovu i mluvené slovo, scénický obraz, film a také pantomima a taneční a pohybová kultura v širším slova smyslu. To vše naplňuje i Weillovy aktovky, které překvapují ve spojení reality a snu, fantastické vize a přeludu. V Protagonistovi na text Georga Kaisera podle jeho stejnojmeného dramatu se na zkoušce dozvídají umělci, že je třeba změnit komedii na tragédii, a nakonec v záchvatu šílenství vraždí protagonista svou sestru - situace mísí morbiditu s nevázanou veselostí, hudba se přelévá z exprese do tanečních rytmů. Rovněž v další aktovce Royal Palace , kde hlavní ženská postava Dejanira ukládá třem mužům, kteří ji doprovázejí do luxusního hotelu, jakousi zkoušku podle bájného Parida, každý volí dle svého způsobu, aby se nakonec Dejanira utopila v horském jezeru, hledajíc východisko z nudy způsobené bohatstvím a zahálkou. I tady Weill ve spolupráci s libretistou, básníkem a dramatikem Iwanem Gollem vytvořil sugestivní obraz střídajících se nálad, expresí a citových výlevů i absurdních poloh, lyrická emfase se střídá s dobovými tanečními melodiemi i jazzem, aby ve svém celku vytvořila dílo balancující na pomezí absurdity a reality s vyhrocenou sociálně kritickou vnímavostí. Záslužné podání obou výrazných operních tragigrotesek Kurta Weilla bylo korunováno inscenačním úspěchem: režisér Nicolas Brieger spolu s výtvarníkem scény Raimundem Bauerem a výtvarnicí kostýmů Margit Koppendorfer vytvořili scénický obraz, kde se divadelní prostředky prolínaly s tancem, pantomimou i filmovým obrazem, vše bylo laděno v expresionistické nadsázce a symbolické rovině spolu s neustálým přeléváním komických a tragických poloh v jednotlivých situacích i scénách. Podařilo se spolu s účinkujícími v čele s Gerhardem Siegelem (Protagonist) a Catherine Naglestad (Catherine) v Protagonistovi a s Catherine Naglestad v hlavní roli Dejaniry a jí obklopujících tří mužů v podání Otto Katzameiera, Petera Bordinga a Gerharda Siegela, jakož i všech dalších v sólových rolích. Hudební nastudování se vyznačovalo přesnou souhrou i rytmickou lapidárností, dirigent Yakov Kreizberg našel s orchestrem Wiener Symphoniker společnou řeč, která přinesla v oživení obou Weillových aktovek jedinečný zážitek i poznání vývojových tendencí opery z kvetoucí éry moderního umění 20. let minulého století.

Na jezerní scéně byla reprízovaná úspěšná inscenace muzikálu Leonarda Bernsteina West Side Story . Režii vytvořila Francesca Zambello , choreografii Richard Wherlock , výtvarníkem scény byl George Tsypin a výtvarnicí kostýmů Marie-Jeanne Lecca . Režisérka Zambella využila rozměrných ploch k rozehrání příběhu v jeho autentické syrovosti, spíše než jeho lyrickou notu podtrhla svár dvou nesmiřitelných kultur, problémy sociální nerovnoprávnosti a rasové nesnášenlivosti přehlušily do značné míry sentimentálně laděné tóny milostného příběhu i truchlivou smrt sympaťáka Tonyho. Těžištěm inscenace byly proto znamenité kolektivní scény moskevského komorního sboru i festivalové taneční skupiny, která ve výrazných ostrých pohybových kreacích vykreslila antagonistické party Jets a Sharks.

V hudebním nastudování dirigenta Wayna Marshalla s orchestrem Wiener Symphoniker účinkovali v hlavních rolích Katja Reichert (Maria), Christian Baumgärtel (Tony), Kinga Dobay (Anita), Alexander Franzen (Riff) a Andreas Wolfram (Bernardo). Představení hrané bez pauzy mělo neopakovatelnou atmosféru napětí a kolektivního entuziasmu v sugestivním propojení zejména výkonů kolektivních těles - sboristů, tanečníků i komparzistů.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.