Bregenz – Eine Marathon-Familie

Bregenzer Festspiele má pod vedením svého intendanta Davida Pountneyho pestrou dramaturgii, již tvoří několik tematických okruhů. V první linii, která je věnována co nejširšímu okruhu zájemců, je letní jezerní scéna na Bodamském jezeře, na níž se střídají ty nejpopulárnější opery, které se těší stálému zájmu veřejnosti, a to dokonce i té, kterou opera za méně atraktivních podmínek ani nezajímá. Premiéra se tu koná jednou za dva roky, letos si zopakovali Pucciniho Toscu a příští rok následuje Verdiho Aida.

Součástí legendární jezerní scény je zrekostruovaný a dostavěný Festspielhaus, na jehož jevišti se již objevil velmi vybraný rejstřík dramaturgicky objevných oper. Připomeňme jen jednu jedinou, tu, která se nás týkala nejvíce: první světové uvedení původní verze Řeckých pašijí Bohuslava Martinů v koprodukci s Royal Opera House Covent Garden (Bregenz 1999, Londýn 2000 a 2004, Janáčkovo divadlo Brno, leden 2005). Letos tu měl premiéru Karl V. Ernsta Křenka, jehož hudební satiru Kehrhaus um St. Stephan uvedl Theater am Kornmarkt. Na programu Bregenzer Festspiele jsou symfonické koncerty, činohry, pořady zařazené do cyklu Kunst aus der Zeit, promítání filmu Alexadr Něvský na jezerní scéně, speciální programy pro mládež pod názvem Crossculture. Bregenzer Festspiele jsou tedy spíše „kulturním hnutím“ než pouhým operním festivalem. Bregenz má mimochodem krásný výstavní prostor, zvaný KUB (Kunsthaus Bregenz), v němž právě vystavoval Richard Serra.

Světová premiéra opery Isidory Žebeljan Eine Marathon-Familie (20. srpna) byla poslední premiérou letošních Bregenzer Festspiele a odbývala se ve variabilním prostoru Werkstattbühne jako výsledek koprodukce Bregenzer Festspiele, Kunst aus der Zeit, Neue Oper Wien a Jugokoncertu Bělehrad. Vskutku mezinárodní projekt, typický pro intendanta, dramaturga a režiséra Pountneyho, který mimořádně rád objevuje opery, pocházející ze slovanského prostředí, tentokrát tedy z prostředí srbského. Operu Eine Marathon-Familie zkomponovala jednačtyřicetiletá skladatelka údajně dokonce na jeho popud, David Pountney ji vyzval k tomu, aby po své tragické opeře Zora D. zkusila černou komedii. Záměr vyšel, jak nejlépe mohl – Isidora Žebeljan našla svéráznou srbskou hru Dušana Kovačeviče (je známá také ve filmovém zpracování), na jejímž základě složila neméně svéráznou operu. S neobyčejným smyslem pro humor zvolila hudební prostředky, které sama charakterizuje jako nekonečný zvukový proud nezakotvený národnostně (domnívám se, že ne zcela právem). Její hudební jazyk je spontánní, hravý, melodický, mnohdy pečlivě prokomponovaný. Užívá také speciálně upravených nástrojů, k nimž patřila i autohoukačka nejstaršího člena Marathon-Familie, jíž se tento prastarý hluchý patriarcha rodu dorozumíval. Kromě téměř nekončícího počtu mužských příbuzných a dvou žen byl pak průsečíkem hudebního a divadelního světa i kostýmovaný perkusionista, který byl součástí jevištních akcí, při nichž hrál na vše dostupné včetně postupně praskajících nafukovacích balónků.

Vtipná je už sestava té maratonské rodiny, která vlastní pohřební ústav – nejstarší člen rodu zemřel ve 146 letech (je přítomen alespoň svým potrétem), ostatní žijí v čele se 126-letým Maximilijanem Topalovičem, po něm následuje 102-letý Aksentij, 70-letý Milutin, 44-letý Laki a konečně 24-letý Mirko, zamilovaný do Kristiny, která hraje na pianino při představeních ještě němých filmů. Kristinina hra je vskutku neuvěřitelně svébytná – a to, že se jí „živí“, a příchod zvukového filmu, promítaného Mirkovým přítelem Denkou, znamená pro ni katastrofu, je jen jednou z řady tragikomických situací. Aby se rodinný podnik Topalovičů udržel nad vodou, dochází k recyklaci rakví.

Scénografie této komedie (výprava Duncan Hayler ) je téměř součástí hlediště – lépe řečeno, navazuje na ně víceméně plynule a ať už záměrně či ne – silně připomíná jak půdorysem, tak i horizontálním řešením venkovní jezerní amfiteátr. Na výběžku vlevo (v kadibudce) sídlí patriarcha ve svém pojízdném křesle, s nímž rychle sjíždí do hracího prostoru, na němž je postavený patrový domek s pianinem v poschodí, ale i v pří- až podzemí. Na stěně vždy znovu padající portrét patriarchův. Skladatelka pracuje s hudbou dramaturgicky přesně – její ansámbly se však přece jenom opakují a tím zatěžují průběh komedie časově až příliš. Představitelé postav jsou vybráni typově přesně, bravurně zvládají humornou stylizaci a pěvecky nemají problémy právě tak jako Isidora-Žebeljan-Orchestra , hrající s neuvěřitelnou muzikantskou chutí a elánem, vedená mladým precizním a temperamentním dirigentem Waltrem Kobérou . Domek, jehož vikýř nakonec končí složen a trčí z něj vystrčené kříže potencionálně pohřbených, tvoří tečku za příběhem, který by mohl pokračovat do nekonečna. Kromě doby trvání (hodina čtyřicet minut), z níž by se bylo pro dobro věci dalo dvacet minut ubrat, nemělo to hravé představení slabého místa. Režisérka Nicola Raab s ostatními spolupracovníky vycizelovala inscenaci do obdivuhodně kompaktního tvaru. Po třech představeních v Bregenzi budou mladí umělci hostovat mimo jiné ve Vídni. Škoda, že na jejich trase není také Praha! Bylo by to ukázkové (a navíc zábavné) „bušení do železných opon“ našich zaprášených operních domů.

Sdílet článek: