pátek, 28. září 2012

Bratislava - znova Puccini

Napsal(a) 

Bratislava - znova Puccini, foto Jozef Barinka Bratislava - znova Puccinifoto: Jozef Barinka

Na rozdíl od Bohémy, Tosky a Butterfly, které se v Bratislavě hrály téměř nepřetržitě, Manon Lescuat zde byla uvedena jenom v roce 1958, přičemž titulní roli zpívala pozdější wagnerovská heroina Ludmila Dvořáková. První vesměs zdařilé skladatelovo dílo na světových operních jevištích v budoucí operní sezoně snad předstihne v počtu inscenací Massenetovu operní verzi příběhu (zazní kupříkladu v Grazu a Bruselu), možná taky proto, že od její světové premiéry uplyne 120 let. Dosud byla operními divadly uváděna sporadicky, což zřejmě taky souvisí s enorními pěveckými nároky, hlavně tenorového partu. Nelze opomenout, že Des Grieux byl profilovou rolí nynějšího ředitele bratislavské opery Petra Dvorského, který ji interpretoval více než 104krát a premiérou díla (15. a 16. června) ukončil svůj první rok vedení opery SND.

Pucciniho přístup k Prévostově příběhu z 18. století není pietní, nýbrž moderní. Jakoby neviděl ve Watteaovi jenom galantní slavnosti a ve Fragonardovi jenom polonahé ženy, ale také hlubokou melancholii. I když se s libretisty hodně natrápil a příběh nemá takovou plynulost jako u Masseneta, hudebně je to již dílo zralé, s výbornou charakteristikou prostředí a situací a účinnými kontrasty nálad a hudebních ploch od transformovaných citací starších hudebních forem po téměř wagnerovské zacházení s motivy.

Jako každá opera se dá inscenovat s pokorou k předloze nebo moderně (jak to dokázal Robert Carsen v Bruselu a pak ve Vídni ve dvou zcela odlišných pojetích, jednou situováním příběhu do rokoka, pak do pařížské Defence). Režisér Jiří Nekvasil patří spíše k těm, kteří se pokoušejí operu modernizovat. Alespoň tak na mě působila jeho bratislavská Rusalka a ostravský Werther (méně pražská Pastorkyně a Fanciulla del West). Jeho letitá spolupráce s výtvarníkem Danielem Dvořákem přináší své ovoce v tom, že oba se navzájem doplňují a jeden druhému pomáhají se přenést přes inscenační úskalí. Zde scénografie obstála nejlépe v posledním obrazu opery, kdy úplně vyklidila prostor a pracovala mimořádně čistě s barvami a svícením. Zásadním klíčem režiséra byla opět aktualizace, či spíše přenesení příběhu do čtvrtiny až poloviny minulého století za pomocí kostýmů Marie Fulkové . Pucciniho díla jsou na takové posuny zvlášť citlivá, vždyť krédem skladatelovy generace bylo přenést na jeviště (jak se zpívá v Komediantech) „un squarcio di vita“, tedy kus života. Režisérův postoj nelze ovšem zcela odmítnout, přesto ubírá někdy na atmosféře jevištního dění. Naštěstí to v značné míře vyvažuje výborná práce se svícením a barvami a poetický efekt se stupňuje v posledních dvou obrazech. Ocenit lze taky snahu o symbolické vyjadřování postoje inscenátorů k zobrazované skutečnosti.

Hudebně dílo nastudoval šéfdirigent opery SND Rastislav Štúr . Partituru poctivě vypracoval, i když místy orchestr ještě zcela neladil s frázovaním pěvců. Již tradičně si libuje v hudebním dramatismu, ale nakonec si uvědomil, že nedoprovází ryze dramatické hlasy a především na první přemiéře se nedal strhnout k překrývání sólistů. Přejít od mezzosopránu k sopránu byl pro Jolanu Fogašovou šťastný nápad. Její témbr snad nemá onu vřelost, jakou si vyžaduje interpretace Pucciniho, ale jinak jí role seděla. Herecky je krásnou, nejprve dětinsky zklamanou, pak noblesní a nakonec zoufalou ženou, pěvecky přechází od pojetí lyrického (do poloviny druhého obrazu) k dramatickému zpěvu, a parodoxně (vzhledem k její pěvecké minulosti) je jistější v exponované vysoké poloze než v polohách nižších. Luciano Mastro je pro roli kavalíra poněkud málo dramatický, barva hlasu je poutavá, a obtížná místa zvládá pomocí rychlého tempa nebo zkracováním hudebních frází. Neuspokojil mě Gustáv Beláček (poněkud zvláštně tvořeným tónem), ani více konverzující než kantabilní Lescaut Pavla Remenára . Druhý večer zpívala Manon Cristina Baggio , jejíž pojetí je víc dramatické se širším tónem ve výškách, hlas od středu dolů zní však málo přitažlivě a v posledním obraze zbytečně vnáší do zpěvu veristické prvky (vzlyky, parlandování). Herecky více zdůrazňuje lpění Manon na bohatství a v tanečních scénách její plebejskost. Boldiszár László , který hostuje v SND v několika rolích, má větší údernost tónu ve výškách, mnohé pasáže zvládl suverénně, jenom jeho zpěvu chybí více elegance, kterou měl Mastro. Herecky to byl nikoliv hezoun, nýbrž zoufalec. Taky v tomto představení patřil k málo zdařilým výkonům Geront Jána Gally , v roli Lescauta byl Daniel Čaplovič pěvecky lepší než Pavol Remenár, herecky to bylo opačně. Sbory v nastudování Pavla Procházky snad taky díky pevnému zadnímu horizontu zněly mimořádně zvučně. Doufejme, že inscenace postavená hlavně na hostujících umělcích, bude mít uspokojivý ohlas i počet repríz.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.