sobota, 1. prosinec 2007

Bratislava - Trubadúr ber korektivu

Napsal(a) 

Bratislavští operní fandové rychle zapomněli na málo zdařilou inscenaci Trubadúra z roku 1995 (režiséra Věžníka a dirigenta Anguelova), zato s nostalgií vzpomínají na nastudování z roku 1963 (tandemu Gyermek-Málek), ve kterém Imrich Jakubek kouzlil v první a Jiří Zahradníček v druhé Manricově árii a bezkonkurenčně zpívali Margita Česanyiová i Jarka Sedlářová. Nová inscenace (jestli nepočítame obnovenou premieru Suchoňovy a Jakubiskovy Krútňavy, kterou k vyšší kvalitě přivedl vstup dirigenta Lenárda a tenoristy Miroslava Dvorského za přispění z Prahy vypůjčené točny) Verdiho Trubadúra je první, která vznikla již přímo pro novou budovu SND. Inscenace se ujal režisér Martin Bendík, jenž má dobré zkušenosti z inscenací Verdiho oper především v banskobystrické Státní opeře. Je to (také verbálně) velký nepřítel chápání opery jako kostýmovaného koncertu, takže tahle Verdiho opera, která je snad více než ostatní (přinejmenším ty z pozdějšího skladatelova tvůrčího období) postavena na krásném zpěvu, musela být pro něho velikou výzvou. Spíše než dosažení skutečného divadla, které z Trubadúra nelze udělat, byl inscenační výsledek na obou premiérách ochuzen o některé kvalitní zpěváky, kteří se neztotožnili s režijními požadavky a (alespoň prozatím) z inscenace vypadli. Jde kupříkladu o Michala Lehotského (zpíval Manrica už v Košicích) a o Ivetu Matyášovou a Marii Tomanovou - Leonory banskobystrické inscenace. Tím byla vokální úroveň inscenace značně ochuzena. Režisér uvádí příběh v prostorné odpuzující garáži a v libretu téměř vše změnil a posunul do jakési neutrální polohy, jejíž smysl lze ztěží uhodnout. Z inscenace kupříkladu zmizela jakákoliv zmínka o cikánech (snad s ohledem na kritiku Amnesty International?). Jevištní dění tím ztratilo romantickou atmosféru, která je vedle zpěvu základní kvalitou díla. I když v nerespektování libreta nešel Bendík snad nad normu běžnou na německých jevištích, smysl všech posunů zůstal hádankou a více rušil než umocňoval hudební dojem. Bohužel taky hudebnímu nastudování Rastislava Štúra chybělo napětí, přesnost, osobitost přístupu. Pěvecké výkony také nepřekročily solidní průměr. Na první premiéře (8. 6.) nejvíce zaujal tenorista Mario Zhang, jemuž lze vytknout jenom jistou výrazovou monotónnost a některé tóny zpívané příliš "vzadu". Jistým pozitivním překvapením byla česká sopranistka Jana Doležílková, snad poněkud předčasně se stylizující do dramatických poloh, která jako jediná našla společnou řeč s režisérem. Azucena Denisy Hamarové byla málo dramatická a chybovala ve výškách, zlepšení nastalo v posledním lyričtějším obrazu; alternující Jitka Sapara-Fischerová dala úloze více magického kouzla. Málo svěžesti, barevnosti i kantilény udělalo z Luny Zoltana Vongreje nejspornější kreaci první premiéry, druhý interpret Luny, Chorvat Vitomír Marof, přes jistou lyričnost hlasu zpíval roli vzácně stylově. Tentokrát ale zklamal také Peter Mikuláš jako Ferrando, který pěvecký part řádně "rozsekal", o poznání přijatelnější byl Ferrando Jozefa Benciho na druhé premiéře (10. 6.). V Bratislavě to již nějaký čas "bublá" sporem o podobu operní inscenace mezi režiséry a dirigenty. Pokaždé vítězí ta strana, na které stojí větší umělecká osobnost. Někdy k prospěchu věci, jindy však korektiv druhé strany sporu chybí. Tak tomu bylo i v tomto Trubadúrovi.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.