Bratislava – Sezona ve znamení krize

Několikaměsíční šéfování Gabriely Beňačkové v opeře Slovenského národního divadla v Bratislavě přineslo tolik chaosu, že již koncem roku 2008 musel být do funkce uměleckého ředitele dočasně jmenován dramaturg Pavel Smolík, který pak o několik měsíců později obhájil (v konkurenci třech uchazečů z ČR) tento post v konkursu. Budoucnost ukáže, jestli nový umělecký ředitel dokáže vyvést soubor z krize, do níž se dostal za šéfování předchozích ředitelů (dirigenta Dohnányiho a zpěváků Mikuláše a již zmíněné Beňačkové). Krize, jež zasáhla všechny složky souboru, se ještě víc než v kvalitě nových premiér projevila v každodenní prezentaci před veřejností. Staré vedení souboru nebylo schopno zabezpečit s předstihem plán představení, uváděné tituly se měnily na poslední chvíli a hosté nejednou byli dojednáváni jako východisko z nouze v posledních hodinách a bez mediální propagace. Na plakátech se notoricky opakovala jména sólistů, kteří buď již jsou za svým zenitem, nebo nikdy nepřekročili solidní průměr a jediným alespoň částečným osvěžením byla jména hostů (sopranistek Hudsonové a Teslie, tenoristy Zanga). Bez jejich výpomoci by soubor musel úplně rezignovat na repertoárová čísla s dramatičtějšími vokálními party. Symptomatickým je také fakt, že ani jednu novou inscenaci sezony 2008/2009 nepřipravil interní režisér.

Po jistém zklamání z Jakubiskovy inscenace Suchoňova Svatopluka a po téměř nadšení z moderního uchopení Gluckova Orfea a Eurydiky , uvedla opera SND v druhé polovině sezony ještě dvě premiéry: Smetanovu Prodanou nevěstu (27. – 28. 3.) a Haydnovu málo známou operu Opuštěný ostrov (29. – 30. 5.).

Smetanovo nejznámější dílo posunuli český režisér Pavel Mikuláštik a německý scénograf Frank Chamiér do polohy nenáročné recese ani ne tak jejím odfolklorizováním, jako málo disciplinovaným řazením jednotlivých režijních nápadů a přílišným podlézáním publiku, jež se chce taky v opeře především bavit a ne poslouchat krásnou hudbu. Místo návsi se příběh odehrává v cirkusovém šapitó připomínajícím německé „bierfesty“, Jeník jezdí na motorce a svoji hlavní árii zpívá do nezapnutého mikrofonu jako hrdina televizní Superstar, Vaška při jeho árii straší baletky v plynových maskách a Kecal s Jeníkem absolvují svůj známý duet na pisoáru, přičemž salvy smíchu publika znemožňují hodnotit jejich pěvecký výkon. Nelze říci, že režie neměla taky světlé momenty, které se týkaly především práce se sborem, tanečníky a komparsem, takže na jevišti se stále něco dělo a některé z nápadů byly opravdu povedené. Ale celkově je to spíš inscenace pro neoperní a dnešním klišé showbussinesu ovlivněné publikum. Přitom hudební nastudování Rastislava Štúra je solidní, i když bez impozantních sólových výkonů. K nim má snad nejblíže mladá Marie Porubčinová jako Mařenka, alternující Eva Hornyáková (herecky ideálně vyhovující režisérově představě o inscenaci), podobně jako Jeník Tomáše Juháse jsou spíše příslibem pro budoucnost než aktuálním úspěchem. Miroslav Dvorský a oba představitelé Kecala (Jozef BenciJán Galla ) se herecky zdařile přispůsobili požadavkům režie, pěvecky však nijak neoslnili.

Haydnovy opery se hrály v Bratislavě (Kumpfovou společností v Erdödyho paláci) již koncem 18. století. V SND však kromě ne příliš úspěšného uvedení jeho opery Svět na měsíci (v roce 1967 mělo dvě reprízy) je teď premiéra Haydnova Opuštěného ostrova raritou tím spíše, že v jiných repertoárových oblastech dramaturgie nemá odvahu sáhnout po jiných než nejznámějších dílech. Těžko říci, jestli operu, která nevyniká virtuositou pěveckých úloh a je jevištně statická, by bylo lepší uvádět koncertantně nebo se pokoušet o její zdivadelnění. Inscenátoři s mladou režisérkou Andreou Hlinkovou (kromě Košic a Bánské Bystrice dosud režírovala taky v Národním divadle moravskoslezském) zvolili druhou alternativu. Příběh situovali do země věčného ledu (scéna Miriam Struhárové ovšem vyvolává veliké rozpaky) a z vážného příběhu opuštěných žen a jejich narušeného vztahu k mužům je téměr komická opera. Jak to už v poslední době na operních jevištích bývá, není důležitá logičnost příběhu a věrohodnost situací, nýbrž schopnost zaujmout především divákův zrakový aparát a útočit na jeho bránici. Statičnosti, jaká bývá typická pro starou operu, na jevišti mnoho nezůstalo, ale žánrový posun nejen že často neladil s charakterem hudby, ale taky místy snižoval parametry pěveckých výkonů. Nejlépe to lze demonstrovat na výkonu hlasově mimořádně zdatné mezzosopranistky Terezie Kružliakové , která (sledujíc herecký efekt) se nejen v recitativech, ale taky v árii dala strhnout k parlandování. Jinak mladá garnitura slovenských zpěváků prokázala dobré kvality hlasové, už horší to bylo pokud jde o zvládnutí vokálního stylu, v čemž na druhé premiéře byla výjimkou sopranistka Miriam Garajová , vzdáleně připomínající pěvecké začátky Magdy Hajóssyové. Snad nejlepší složkou málo povedené inscenace byl pro tento případ angažovaný komorní orchestr Musica Aeterna , vedený uznávaným specialistou na starou hudbu Andrewem Parrottem.

Všechny čtyři inscenace sezony mají společný rys. Přesouvají důraz spíše na vizuální stránku, avšak kromě mimořádně povedené inscenace Gluckovy opery se při tom obracejí spíše na méně náročného diváka. Za situace, kdy hudební (dirigentské a pěvecké) síly souboru jsou v jasném útlumu, je někdy (i nadměrná) „vizualizace“ jistým východiskem z nouze. Snad v příštích sezonách dojde v opeře SND alespoň k pozvolnému návratu k dřívějším vyšším parametrům umělecké práce.

Sdílet článek: