úterý, 26. únor 2008

Bratislava - konečně něco nového

Napsal(a) 

Italskou romantickou předverdiovskou operu v SND dosud reprezentovala jenom Lucie di Lammermoor. Ti, kteří viděli v pražském ND Belliniho Normu, mohou teď srovnávat, jestli si bratislavští lépe poradili s italským belcantem v Donizettiho Lucrezii Borgii . Viděl jsem pouze bratislavskou inscenaci (premiéry 30. listopadu a 2. prosince), takže srovnávání přenechám jiným. Bratislavská inscenace je jednou z mála, jež nepřemisťují děj inscenované opery do současnosti, nýbrž se vyznačuje jakousi minimalistickou režijní koncepcí. Ta spočívá v důrazu na vý-

tvarnou složku (autorkou obou je režisérka Zuzana Gilhuus) a čarování se světlem na téměr prázdném jevišti. Jednotlivé režijní postupy jsou dobře skloubeny a ponurý příběh je natolik přeplněn černí, stíny a mlhou, že od počátku z něho čiší mrtvolný zápach.

Problematické je spíše hudební nastudování. Hostující Ital Alessandro Sangiorgi z moravskoslezské Ostravy volil správná a většinou rychlá tempa, ale nedocílil s orchestrem ani přesnosti v provedení, ani zvukového ideálu. Operu nelze provozovat bez ideální interpretky titulní role. Z původně zamýšlené trojice (po vypadnutí I. Matyášové a S. Munteanu) zůstala jenom Adriana Kohutková, původně lyrická koloraturka, teď přecházející k lyrickému sopránu. Tomu odpovídala její bezproblémová interpretace ve vysoké poloze a lyrických pasážích, ovšem bez schopnosti dodat pěveckému výkonu dramatický vzruch a obsah. Ruska Olga Makarina si po pražské Normě vzala na

sebe další těžký úkol vzhledem ke svému oboru lyrické koloraturky. Ve frázovaní mi připadala "italštější" a propracovanější, ale hlasem dokázala vyjádřit drama postavy ještě hůře než Slovenka. Mezzosopranistka Jolana Fogašová jistě není ideální interpretkou ozdobného zpěvu předverdiovského belcanta, nicméně part Lucrezie má již blíže k "hrubšímu" stylu Verdiho. Proto jsem rád oželel dva chybějící tóny v tříčárkové oktávě a byl jsem za to odměněn adekvátním dramatickým výrazem pěvkyně. I když Michal Lehotský (Gennaro) nebyl ve všech frázích zcela uvolněný, potřeby donizettiovského stylu cítí v míře vrchovaté, zpívá měkce a sladce. Alternujíci Jozef Kundlák, jenž kdysi zpíval Belliniho taky v milánské La Scale, je hlasově lehčí, v kreaci frází prostší, ale ve zvuku méně barevný. Maffea Orsiniho (režisérkou posunutého do ženského rodu) zpívala na obou premiérách (na druhé v indispozici) Denisa Šlepkovská svým lehčím mezzosopránem celkem dobře, místy příliš komorně. Z představitelů Alfonsa byl jasně lepší trochu agresivně zpívající Jozef Benci než unaveně působící Martin Malachovský. Ansámbly Gennarových druhů byly možná příliš ukřičené, kreace Rustighella Mariana Pavloviče mistrovsky karikovaná, ale vymykající se stylu inscenace.

Mohla to být celkem zdařilá inscenace, kdyby soubor disponoval nebo zabezpečil adekvátní dramatickou pěvkyni, jež zvládne koloratury i dramatický výraz, má virtuozitu i barevnost tónu a je schopna zpěvem vyjádřit tragický patos matky, nechtěně vraždící milované dítě.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.