sobota, 10. listopad 2012

Bratislava - jak Jenůfa, tak Pastorkyňa

Napsal(a) 

Janáčkovy opery bývaly kdysi stálicemi slovenských operních scén, v posledních 25 letech tomu však bylo opačně. Letos na jaře to vynahradila skladateli hned dvě slovenská divadla: 2. 3. uvedla košická opera, pod tradičním názvem Její pastorkyňa , Kovařovicovu verzi opery, a již o tři týdny později mělo dílo, pod názvem Jenůfa a v brněnské verzi z roku 1908, hned dvě premiéry ve Slovenském národném divadle v Bratislavě (23. a 24. 3; každá měla jiné obsazení). Obě scény přizvaly k realizaci český tým (v Košicích to byl dirigent Robert Jindra a režisér Michael Tarant ). Režisér bratislavské inscenace Martin Otava má k Bratislavě osobní vztah: jeho dědečka, národního umělce Zdeňka Otavu, angažoval do Narodného divadla v roce 1923 tehdejší šéf opery Oskar Nedbal, strávil tam dvě léta, na která vždy rád vzpomínal. Jeho vnukovi nabídl inscenaci nynější ředitel SND Peter Dvorský. Otavova inscenace není historizující kreací – folklorní prvek je naznačen jen v kostýmech, na hranici stylizovaného slováckého kroje, a v choreografii. Podle vlastních slov šlo režisérovi především o vytvoření stylové inscenace, která má vždy logiku. Tu inscenace má, až na několik maličkostí. Přísně vychovaná Jenůfa by asi těžko veřejně popíjela z láhve kořalky, kterou jí v prvním dějství opilý Števa nabídne. Zřejmou erotickou povahu jejího vztahu ke Števovi by snad také bylo možné naznačit jinak než simulováním sexuálního aktu. Nebylo by samozřejmě žádoucí znázornit jejich vztah s nějakou pruderií. Nicméně i u nehistorizujícího pojetí této opery je třeba mít na mysli velmi přísnou, ba dusivou povahu společenských mravů na moravském venkově v době, kdy byla původní hra Gabriely Preissové napsána. Jejich moc a cesta, kterou Jenůfa a Laca musí vykonat, než dospějí k morální převaze nad okolím, jsou hlavní podstatou jak hry, tak Janáčkova geniálního ztvárnění námětu.

Šířka jeviště v nové budově SND posloužila sice dobře režírovaným davovým scénám, ale ne vždy jednotlivým postavám – často byl prostor pro jejich akci prostě příliš velký. Z hereckého hlediska byly některé pózy navíc statické nebo „přearanžované“. Není však podstatné, jaké principy režisér uplatňuje: zda-li instrumentář soudobého divadla či jiný, zda se folkloru vyhne, zda mlýnské kolo klape či neklape, a jestli se v závěru otevře – snad až příliš názorně – horizont, s nadmíru modrým nebem a až nepřirozeně zeleným pažitem pod ním. V Janáčkově opeře jsou nejdůležitější emoce a ty nebyly v této inscenaci dominantní.

Eva Urbanová se v roli Kostelničky proslavila i na světových scénách a postavu má detailně promyšlenou. Je to však většinou velice přísná a chladná Kostelnička, navíc jakkoliv byly dynamické rozdíly v jejím podání velmi efektní (od šepotu do výkřiku), na můj vkus byly příliš ostré. Miroslav Dvorský přinesl do role Lacy své bohaté zkušenosti z janáčkovských postav. Mladé sopranistce Kataríně Juhásové-Štúrové seděla postava Jenůfy typově především v prvním dějství (její hlasové dimenze jsou zatím víc lyrické než dramatické); dnes již vyhledávaný tenorista Peter Berger ztvárnil Števu. Basista Jozef Benci , který zaujal v roli Stárka (jak hlasově, tak výbornou dikcí), dokázal z menší role udělat velkou.

Emocemi se příliš neplýtvalo ani v orchestru. Ačkoliv v druhém dějství se orchestr rozehrál, nedosáhl dirigent Jaroslav Kyzlink perfektní dramatické pulzace. Na neutrální, výtvarně čistě navržené scéně Jána Zavarského se dobře vyjímala klidná „barevnice“ šedých, černých a bílých, vkusně řešených kostýmů Petra Čaneckého (kontrast tvořily Števuškův čepeček a povijan z Jenůfčiných pentlí, oba výrazně červené). Na přehledné scéně ladila i choreografie Aleny Peškové .

I když měla první premiéra velmi dobrý ohlas, druhá, kterou jsem neviděla, ji údajně převýšila kvalitou a bratislavská kritika se shodla na výborných výkonech Ľubice Rybárské (Kostelnička), Adriany Kohútkové (Jenůfa) a vokálním i hereckém mistrovství Petra Bergera v postavě Lacy.

Tři premiéry opery na Slovensku během 14 dní si říkaly o srovnání, někteří bratislavští kritici víc ocenili inscenaci košickou. V té byly postavy údajně „propracovanější“ a z hudebního hlediska „víc strhující“ (SME, 27. 3.) a tamější inscenace „měla navrch“ i v „koncentrovanosti dramatu“ a „vyhrocení kontrastů na jevišti i v hudbě“ (Pravda, 26. 3.). Jak kvitoval Literárny týždenník (11. 4.), bratislavská inscenace nebyla „ani moderna, ani tradice“. Poslední režie Martina Otavy v této sezoně „jen posunula Janáčkovo překrásné dílo blíže k dnešnímu divákovi“.

Mirka Zemanová

Mirka Zemanová je autorka dvou knih o Janáčkovi, vydaných v Londýně (Janáček. A Composer’s Life, 2002 a Janáček's Uncollected Essays on Music, 1993). Její články vyšly v několika evropských zemích, včetně Rakouska, Německa, Holandska, Španělska, Švédska a Švýcarska; v Británii psala pro scény English National Opera, Welsh National Opera, Scottish Opera a Opera North, a pro různé hudební časopisy, včetně měsíčníků Opera a Opera Now. V severní Americe psala pro Playbill, a pro scény Lyric Opera Chicago, Houston Grand Opera, San Francisco Opera, Seattle Opera, Santa Fe Opera, Washington Opera a Canadian National Opera v Torontu; v Asii pro National Centre for Performing Arts v Pekingu a Saito Kinen Matsumoto Festival v Japonsku. Pravidelně přispívá do španělského časopisu Ópera Actual. Pro Harmonii píše od roku 2009.

Komentáře

Harmonie vychází za podpory

Ministerstvo kultury ČRNadace Český hudební fondNadace Leoše JanáčkaNadace Bohuslava Martinů

 

Naši partneři

Muzikus - magazín nejen pro muzikantyAlterecho - platforma pro současnou hudební kulturu

Chcete inzerovat? Máte dotaz?

+420 266 311 701

Novinky emailem

csenfrdeitptes

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.