pátek, 11. únor 2011

Bratislava - Dva Foscariové

Napsal(a) 

Většina dosud na Slovensku uvedených děl z rané Verdiho tvorby měla své premiéry mimo Bratislavu. Platí to o Nabuccovi, Atillovi, Ernanim, Luise Millerové a taky o přepisu Byronovy romantické tragédie Dva Foscariové . Režisér Marian Chudovský , který spolu s Petrem Čaneckým inscenoval v roce 1987 tuto operu v Košicích, ji tehdy (kdy na Slovensku ješte zcela vládla tradiční operní režie) pojal moderně a akcentoval (snad taky v souladu se společenským klimatem před pádem totalitního režimu) především dusivou atmosféru pronásledování a intrikování, kterou od Benátčanů později zdědili mnohé politické režimy. Nadčasový akcent umocnily kostýmy pohybující se od historicky věrných po dvacáté století; po „nepřátelích“ slídily nejen osoby, ale také reflektory, které připomínaly systém kontroly v koncentrácích. Teď k oběma autorům jevištní realizace přibyl ještě Jozef Ciller . Nevím, jestli bychom jevištní podobu bratislavské inscenace mohli s ohledem na změněný přístup v jejim výkladu nazvat lépe než názvem Dykovy hry Zmoudření dona Quijota. Přes obecně převládající trendy k jevištní modernizaci totiž zvolili právě přístup opačný a divákům představili inscenaci v tradičním duchu. Místo univerzálního příběhu jsme tedy sledovali příběh z dějin Benátské republiky a univerzální rovina zůstala jenom v úrovni psychologické, ve které se zpěvem vyjadřovaly duševní stavy a city lásky, soucitu, zoufalství, nenávisti i rezignace. Scénograf Jozef Ciller umístnil nedaleko proscénia jako symbol prostředí děje velikou sochu benátského lva a na zadní horizont při každém novém hudebním čísle promítal záběry od siluety města, přes exteriér a interiéry dóžecího paláce až po zvětšeninu schránky, do které Benátčané vkládali svá anonymní udání. Rámcem a několikrát opakovaným záběrem (poněkud nelogicky) byla vatikánská Raffaelova freska Aténské školy. Konkrétně fixované scéně odpovídaly kostýmy Petra Čaneckého, jednotně stylizované do černých respektive rudých hábitů v případě mocenských složek republiky (Rada Deseti, Senát) a naopak bohatě různorodých v případě šlechty. K tomu přibyly bílé trikoty s maskami pro pantomimicko-choreografickou složku, kterou režie přece jenom překročila tradiční pojetí. Vizuálně bude mít tato inscenace jak spokojenou odezvu u tradicionalistů, tak i vážné výhrady u stoupenců modernizace operních inscenací.

Podle mě největším pozitivem obou premiér byl výkon dirigenta a orchestru. Friedrich Haider má zkušenosti především s hudbou pozdního Donizettiho a raný Verdi se od tohoto modelu liší jen částečně. Orchestr zněl čistě, dostatečně kontrastně v lyrických i dramatických pasážích, s pochopením pro verdiovskou frázi, ale také ohleduplně vůči sólistům, takže ani v méně vyhovující akustice operního sálu nové budovy SND se jejich hlasy neztrácely. Při obsazení sólistů se inscenátoři museli hodně spolehnout na hosty. Jakoba Foscariho zpívali v Čechách působící Mexičan Carlos Alvarez a Maďar Boldizsár László , oba dosud s krátkou sólovou kariérou. První zaujal krásnou barvou a vroucím výrazem vokálním i hereckým, k plné spokojenosti chyběla jenom větší disciplína a poněkud méně přesvědčivá vysoká poloha. Jeho alternant naopak působil mužněji, ve vyšší poloze více dramaticky, nicméně ve střední poloze výrazově a barevně chudě. Herecky méně přesvědčiví byli oba barytonisté. Opět v Čechách působící Brazilec Miguelangel Cavalcanti kromě suverénních výšek zpíval poněkud nevyrovnaně, banskobystrický Zoltán Vongrey pojal roli více lyricky, avšak v průběhu představení se rozezpíval k dobrému výkonu. V roli Lucrezie Jolana Fogašová opustivši mezzosopránový obor (po Lucrezii Borgii) se předvedla podruhé jako sopranistka, což byl snad šťastný krok. Její silnou stránkou byly lyrické plochy a ansámblové scény, což platí také o v SND angažované Australance Louise Hudson , která byla v atacích na vysokou polohu dramatičtější a v interpretaci verdiovského stylu zkušenější, ale ne vždy působící dostatečně svěže. Výborně zněly sbory v nastudování Pavla Procházky , přičemž jedno ze sborových čísel vzdáleně připomínalo „zitti“ z Rigoletta a jiné bylo spíše v donizettiovském stylu.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.