úterý, 20. září 2016

Borise Berezovského nahradil Martin Kasík

Napsal(a) 

Martin Kasík, foto Martin Divíšek Martin Kasíkfoto: Martin Divíšek

Na úterý 13. září avizoval festival Dvořákova Praha vystoupení světoznámého klavíristy Borise Berezovského, který měl kompletně provést Transcendentální etudy, SW 139 Franze Liszta. Umělec však na poslední svůj recitál ze závažných zdravotních důvodů odřekl a pořadatelé měli doslova jen pár hodin na to, aby obstarali plnohodnotnou náhradu. K jejich cti budiž řečeno, že se jim podařil téměř zázrak – večer nabídli v zaplněné Dvořákově síni festivalovému publiku Martina Kasíka, jednoho z našich nejlepších současných pianistů.

Program svého „záskokového“ koncertu koncipoval Martin Kasík velmi sympaticky. V první půli uvedl díla tří českých autorů dvacátého století. Nejprve zahrál Vzpomínky, op. 6 Vítězslava Nováka. Jejich provedením se zároveň symbolicky přihlásil k Antonínu Dvořákovi, neboť Novák byl jedním z nejvýznamnějších Dvořákových žáků. Třívěté Vzpomínky patří k nejranějším Novákovým kompozicím, skladatel je napsal ve svých čtyřiadvaceti letech. Vyznačují se zajímavými, pozdně romantickými, ba až impresionistickými harmoniemi, a neotřelými, občas lehce dekadentními melodickými nápady. Kasík je rozený lyrik a přednesl Nováka s obdivuhodným pochopením, překrásným měkkým tónem a s bohatou pedalizací. Jeho pianissimová kantiléna byla okouzlující (začátek druhé části Inquieta). Určitě jsem nebyl sám, kdo po doznění Vzpomínek přemýšlel, proč se tyto skladby hrají tak málo.

Lyricky a intimně pojal Kasík i následující Janáčkovu Sonátu 1. X. 1905, jedno z nejslavnějších klavírních děl moderní české hudby. Pianista ji má na repertoáru řadu let a je skutečně požitkem sledovat, jak se v průběhu času jeho pojetí prohlubuje, zklidňuje a spiritualizuje (fascinující 2. věta s přízračnými pianissimy).

Martin Kasík, foto Martin Divíšek Martin Kasíkfoto: Martin Divíšek

Závěr první poloviny koncertu patřil efektním Třem skladbám pro klavír Klementa Slavického. Krajní věty tohoto cyklu – Burleska a Toccata – náležejí dnes k vůbec nejhranějším autorovým klavírním skladbám. I toto dílo má Kasík na repertoáru velmi dlouho a hrál ho se zjevným nadhledem. Burleska jiskřila vtipem, v poetickém Intermezzu jsme opět mohli obdivovat Kasíkova neskutečně měkká pianissima, a tempo brilantní závěrečné Toccaty bylo na samé hranici lidských možností.

Druhou část festivalového recitálu věnoval Kasík svému „erbovnímu“ autorovi Fryderyku Chopinovi. Úhozová kultivovanost a zpěvnost dvou Chopinových Nokturen, op. 27 byla úžasná: pianissima v repríze prvního nokturna byla tichá jak dech a ve druhém nokturnu probarvovala levá ruka něžnou kantilénu pravé ruky tak jemně, jako by ji klavírista jen měkce stínoval uhlem. A přestože se po nokturnech zdálo, že hudební „zhmotnění poesie“ už nemůže být intenzivnější, předvedl Kasík v následujících čtyřech Mazurkách, op. 24, že dokáže jít v tomto směru ještě mnohem dál. Každá mazurka sama o sobě byla jedinečným vzácným klenotem, okouzlovala zpěvností, poetičností, nápaditostí a barevností (pohádkový závěr poslední mazurky). Chopinovy mazurky se beze všech pochyb staly vrcholem Kasíkova recitálu. Závěrečné Chopinovo Scherzo č. 2 b moll, op. 31 pak už jen vytvořilo celému večeru bravurní tečku. Jeho krajní části – v hraničních tempech – byly technicky výborně zvládnuté a nabídly řadu zajímavých detailů, bezkonkurenční pak byla do nádherného pianissima zahalená a neobyčejně citlivě vyzpívaná střední část.

A jak rafinovaně připomněl Kasík na začátku svého recitálu Antonína Dvořáka, tak Dvořákovi – neméně rafinovaně – vzdal znovu hold i v závěru svého vystoupení. Jako první přídavek totiž zahrál proslulou Mistrovu Humoresku Ges dur. Přiznávám, že jsem tuto skladbu nikdy neslyšel v poetičtějším a kouzelnějším provedení. A co se tkne Kasíkových pianissim, tak bych byl ochoten věřit tomu, že v repríze Humoresky se umělec snad už ani nedotýkal kláves. S nadšeně aplaudujícími posluchači se pak Kasík rozloučil půvabnou SarabandouFrancouzské suity E dur Johanna Sebastiana Bacha.

Jsem si jistý, že ten večer nikdo z posluchačů neželel toho, že neslyšel Berezovského, a že všichni budou na „záskok“ Martina Kasíka dlouho a rádi vzpomínat.

Věroslav Němec

Hudební editor a redaktor, klavírista (bývalý), pedagog (bývalý), muzikolog, hudební publicista. V letech 1975 – 2000 pracoval v hudebním nakladatelství Supraphon (1989–91 šéfredaktor, 1998–99 ředitel, 1999–2000 místopředseda představenstva). Od roku 2000 je šéfredaktorem hudebního nakladatelství Amos Editio, které v roce 2012 získalo pod jeho vedením prestižní Cenu České hudební rady. Jako pianista vystupoval v klavírním duu se svou manželkou Jitkou. S časopisem Harmonie spolupracuje od roku 1999. Ve svých textech, jichž vyšlo v Harmonii přes 500, se věnuje především klavírní interpretaci.

Komentáře

Harmonie vychází za podpory

Ministerstvo kultury ČRNadace Český hudební fondNadace Leoše JanáčkaNadace Bohuslava Martinů

 

Naši partneři

Muzikus - magazín nejen pro muzikantyAlterecho - platforma pro současnou hudební kulturu

Chcete inzerovat? Máte dotaz?

+420 266 311 701

Novinky emailem

csenfrdeitptes

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.