Před brněnským publikem stanul v následující skladbě houslista introvertního ražení a světového formátu Bohuslav Matoušek . Nositel prestižních ocenění (například světová cena MIDEM 2001 za komorní komplet Martinů) přednesl Martinů Suitu concertante pro housle a orchestr H 276 (1. verze). Poprvé v České republice hrál na housle francouzského mistra Jeana Baptista-Vuillauma, signované rokem 1849, jehož nástroje z tohoto období jsou kladeny na úroveň Stradivariho. Matoušek zahrál skladbu, která klade na hráče nejvyšší interpretační nároky, s lehkostí virtuosa hodně vysoké mezinárodní třídy. Zvukově do skladby promítl jadrnost, mrazící drsnost i niternou lyričnost. Nástroj s přehledem rozezněl i v nejvyšších polohách. Ekvilibristikou techniky, zacházející až do krajních možností nástroje, tak potvrdil jeho výjimečnost. Bylo zážitkem sledovat, jak hráč navzdory své vysoké a robustní postavě, brilantní hře, strhává pozornost především na samotnou hudbu. (juz)
Na recitálu v Českém spolku pro komorní hudbu v pražském Rudolfinu (10. 3.) vystoupil Bohuslav Matoušek s oslovujícím programem: sonátami Beethovena, Griega, Martinů, Janáčka a k tomu s Intermezzem Martinů. Interpretační celek, který těmito sonátami během večera vytvořil, vypovídal od první do poslední skladby o vyzrálém jedinci. O houslistovi, jehož extrovertní výrazové gesto neobsahuje „sebepředvádění“, ale výlučně potřebu sdělit svou hrou krásu a šíři obsahu interpretované hudby. Z této výchozí danosti se pak sonáty linuly jedna po druhé jako zástupci rozdílných skladebných slohů, ale v jednotné výrazové výpovědi: cudně senzitivní umělec s vyhraněnou melodickou dikcí v nich široce otevíral nahromaděnou esenci své muzikantské představivosti. Beethovenova Sonáta G dur op. 30 č. 3 vyzněla v klidném klasicistním duchu s velmi kvalitní sólovou artikulací, Griegova Sonáta F dur op. 8 č. 1 v rozlehlém, lyricky romantizujícím hutném tónu, Martinů Sonáta č. 2 v precizním hráčském posazení s bytostným zaujetím pro hudbu skladatele, jemuž houslista věnuje tak enormní pozornost, Janáčkova Sonáta pak v sytě něžné a s nedravou dramatičností pojaté pregnantní hře. Každá ze sonát byla nesena jasnou kresbou nádherného tónu Matouškových houslí, jenž po okraj naplňuje potřebnou míru prožitku. Závěrečné Intermezzo bylo brilantní ukázkou interpretace hudby Martinů. Matouškova precizní znalost houslového odkazu Martinů mu dala možnost proniknout ještě hlouběji do melodické a harmonické struktury skladatelovy mluvy. Houslista jí s lehkostí a rozezpívanou zaujatostí propůjčil své vytříbené umění. Koncert Bohuslava Matouška upozornil na ideální čas, v němž se právě nachází: s lehkostí, muzikantskou radostí a nakažlivou chutí rozdává kvalitní zážitky. Výborným partnerem mu v tom byl Petr Adamec , který všechny skladby interpretoval se stejnou lehkostí a spoluhráčskou jednotou. (ev)
