Bohémě chybí báseň
Nové nastudování nesmrtelné
Bohémy Giacoma Pucciniho bruselskou Královskou operou trpí nedostatkem vášně. To se ovšem v tomto romantickém trháku nedá přehlédnout, a tak se stala tato produkce jen dobrým průměrem. Škoda, protože hudební úroveň byla pod vedením bývalého hudebního ředitele opery
Antonia Pappana přímo skvělá a i sólistickému obsazení mladými talentovanými pěvci se nedalo téměř nic vytknout. Jsou opery, a to platí v plné míře pro Bohému, s kterými nelze experimentovat jako třeba s Mozartem, ale které musí dostat vedle běžných režijních prvků také svou nezbytnou porci dramatických rozměrů. Ty mi v režii Němce
Christofa Loye a výtvarníka
Herberta Murauera citelně chyběly. Soustředili se spíše na doslovný obsah libreta, které na scéně dost otrocky interpretovali, a to je málo. Scéna Štědrého večera v Latinské čtvrti je tradičně přeplněná, v pozadí je vidět jakési vlakové nádraží, to tam zůstává i ve 3. dějství (BarriÉre d'Enfer). Poslední dějství v pokojíku, kde nezůstalo téměř nic, je o něco působivější, ale to je pořád málo. Jestliže návštěvníku Bohémy po posledním akordu není do pláče, tak s tou inscenací není vše v pořádku, Puccini žádá teatrální dimenzi a nejen realistické zobrazení medově zabarveného tragického příběhu. Nevím jistě, zdali to tak jako já cítilo i premiérové publikum, ale asi ano, protože odměnilo tvůrce inscenace zdvořilým potleskem, avšak sólisty a hlavně dirigenta velmi bouřlivě.
Nelze mu nedat za pravdu. Protože se hrálo nezvykle hodně představení (16), byly hlavní role obsazeny dvěma sólisty, jak je v Čechách, ale nikoliv v Belgii běžné. Při premiéře zpíval Rodolfa Marco Berti , typický hřejivý italský tenor, přímo vystřižený pro tuto postavu. Asi ještě působivější roli vytvořil Peter Mattei jako Marcello. Čtveřici umělců, kteří spíše působili dojmem studentských spolubydlících, dobře doplňovali francouzský barytonista Stéphane Degout (Schaunard) a uruguajský basista Erwin Schrott (Colline). O něco méně nadšený jsem byl s ženskými rolemi. Ruska Olga Gurjaková zvládla Mimi technicky perfektně, jen mi připadala trochu chladná. Irčanka Giselle Allen se o emoce jako Musetta sice snažila, ale bez výrazného úspěchu. Sbor zpíval dobře, ale byl trochu rozházený, málokdy se podaří přeplněnou scénu 2. dějství rytmicky sjednotit. Absolutorium si zasloužil orchestr. Asi to byla hlavně zásluha Pappana. Tam, kde sólisté hýřili decibely, vytvořil Pappano hřejivou dynamickou škálu tonů, kterou stmelil v okouzlující orchestrální celek.
