Michaelu Boderovi , v Praze zatím nepříliš známému německému dirigentovi, specialistovi zejména na pozdní romantismus a soudobou hudbu, se při jeho vystoupení s Českou filharmonií a se sopranistkou Iride Martinez (11.1.) podařil v Rudolfinu skvělý neotřelý trik: Na předehru, recitativ a árii z Mozartovy opery Idomeneo navázali bez zřetelného přerušení hned další číslo programu – suitu z Bergovy opery Lulu . Účinek a následný pocit byl nečekaný, neobvyklý a nezapomenutelný. Nepozorný posluchač mohl být dezorientován. Jako by šlo o jednu hudbu, která se v téměř nepostřehnutelném okamžiku lomí a proměňuje a propadá do jiného světa. Bergova hudba navazuje první částí suity s účastí smyčců a dřev – lyricky, jemně; je v tom okamžiku realistická a přístup- ná, ale neohlášená a nepřipravená proměna s člověkem stejně „zatřese“. Současně ovšem propojení s Mozartem nenechává vykvést předpojatost typu „…a teď přijde ta moderna“, která by mohla mít negativní vliv na vstřícnost posluchače.
V dané sazbě krásně dlouhé první části se dirigent při zadržování a rozvíjení frází a při vystižení různých proměn ukázal jako mistr jemné práce s agogikou a dynamikou. Ve druhé větě přišel na řadu velký symfonismus s drásavými vrcholy a s mohutně exponovanými žesti a bicími. Sólistka ve třetí části skvěle rozehrála oper- ní nadsázku spojenou s širokým spek- trem pěveckých prostředků sahajícím od sprechgesangu ke koloratuře. Po temně ponuré části suita strmě vrcholí velmi vyhrocenou a závažnou hudbou. Sopranistka se uvedla v Mozartovi a v Bergovi výborně. Zpívala lyricky s jasnou předzvěstí, že dospěje ve velký dramatický hlas. Dokáže ihned zaujmout a vytvořit imaginativní a podmanivý hudebně dramatický prostor. Dirigent Boder pak neméně zaujal i v Mozartově Symfonii Jupiter . Dirigoval velmi precizně, nenechal ani chvíli hudbu plynout v nicneříkající pohodě, a pomohl tak filharmonikům ten večer ke špičkovému výkonu.
