úterý, 21. září 2021

Blízká setkání vzácného druhu

Napsal(a) 

Kateřina Kněžíková, Jakub Hrůša, foto Petra Hajská Kateřina Kněžíková, Jakub Hrůšafoto: Petra Hajská

Jakub Hrůša v neděli 19. září přicestoval na Dvořákovu Prahu se svými Bamberskými symfoniky a s programem, který kombinoval objevné provedení českého symfonického díla a velmi slavné dílo Richarda Strausse – které u nás ovšem také nezní tak často.

Koncert otevřelo slavné Mahlerovo Adagietto ze Symfonie č. 5 s krásně vyrovnanou smyčcovou skupinou. Jakub Hrůša si na začátku hrál s detaily a podtrhl hlubší rejstříky velké smyčcové skupiny. A před závěrem se mu podařilo ztišit orchestr do mystického pianissima.

V orchestrálním doprovodu Straussových Čtyř posledních písní sice mohlo být mystiky víc, ale slyšeli jsme opět vyrovnaný a barvitý doprovod, snad jen na začátku dirigent příliš spěchal. Krásný tón mají housle koncertního mistra a skvěle vyšla i exponovaná ztišení partu lesního rohu, mimochodem, prvním hornistou orchestru je Christoph Ess, vítěz soutěže Pražského jara z roku 2007.

Kateřina Kněžíková zazpívala náročný sólový part velmi vyrovnaně a měkce. Orchestr ji nikde nepřekrýval a jen na několika místech jsem měl dojem, že na hlas tlačí příliš. Slavné Straussovo poslední dílo nahrály všechny slavné sopranistky, ale na tomto provedení bych nejvíc ocenil jakousi nehledanost a smysl pro přirozenou lyrickou citovost. Bylo to působivé provedení se smyslem pro zvukomalebnost textu, který bylo možné sledovat v programech – i když onen mystický rozměr, kdy jímavé písně o usínání a podzimu jsou v druhém plánu loučením se životem a v roce 1945 také s celou jednou hudební epochou, trochu scházel. Ale jak dokazuje i nedávno vydané písňové CD Kateřiny Kněžíkové, je právě v tomto lyrickém repertoáru přesně tam, kam se její hlas směřuje.

Kateřina Kněžíková, foto Petra Hajská Kateřina Kněžíkováfoto: Petra Hajská

Vrcholem večera byla Symfonie č. 4 c moll „Veliká noc“ Josefa Bohuslava Foerstera, která byla velkým hudebním zážitkem i podnětem k obnovenému zájmu o tuto velikonoční meditaci z roku 1905. Bylo totiž naprosto strhující sledovat, jak promyšlená, soustředěná a zajímavě komponovaná tato hudba je. Pokud Suka někdy přirovnáváme k Mahlerovi, mohli bychom Foerstera spíše porovnávat co do promyšlenosti s Brahmsem a co do duchovního vyznění s Brucknerem. Foerster přitom ale zůstává pořád svůj, komornější, neokázalý, lyricky zpěvný a přitom v každém taktu propracovaný. Také orchestr musí nové nastudování hodně odpracovat a byla radost slyšet ansámbl, který takovou práci na neznámém díle považuje za normální – a pustí se na neprobádaný terén s takovým zájmem a nasazením. První věta překvapovala dramatickými proměnami, druhá mohla být o něco hravější a jímavější v duchu podtitulu „Velký pátek dítěte“. Překrásná byla třetí pomalá věta a velmi zajímavě vyšel začátek věty čtvrté, který nejprve jakoby odkazuje na Wagnerova Parsifala, aby pak šel zcela svou cestou včetně komorního varhanního sóla. Symfonii trochu chybějí výraznější melodické nápady, ale je to hudba vzácné vnitřní poctivosti a pro skladatele typické spirituality, novoromantického kouzla kolem ústředního křesťanského svátku.

Málo platné, Foerster nikdy nebude Dvořák, tak jako Martinů nikdy nebude Stravinskij nebo Bartók – ale i tak člověk žasne, jak vysokou úroveň má tato pomyslná druhá liga českých skladatelů konce 19. století a 1. poloviny století 20. Suk je péčí mnoha dirigentů přece jen víc v povědomí, ale všichni ti velcí klasičtí modernisté – Novák, Ostrčil, Foerster mají na četnost provedení trochu smůlu. Ale nic není úplně ztraceno. Navíc Čtvrtá symfonie je relativně nejslavnější, a máme vzácnou poválečnou nahrávku Rafaela Kubelíka i pozdější snímek Václava Smetáčka. A před pár lety nám zcela neznámý orchestr z Osnabrücku pod taktovkou stejně neznámého dirigenta Hermanna Bäumera natočil Foersterovy symfonie kompletně. Mimochodem, za takový počin by si zasloužili pozvání na některý z domácích festivalů.

Jakub Hrůša svůj pondělní koncert nicméně zakončil odlehčeněji, brilantním Slovanským tancem č. 11, v jehož střední části sice zrychloval do přílišné efektnosti, ale orchestr hrál výborně. Pak se ale obrátil k publiku a poděloval za „vstřícné přijetí“ a naprosto nehledaným způsobem vyjádřil všeobecnou radost, že zase může hrát pro plný sál. Rozloučil se ještě jedním tancem Uherským a ovace byly nejen bouřlivé, ale také velmi srdečné.

Jindřich Bálek

Od roku 2004 pracuje v Českém rozhlase, z toho deset let v Redakci kulturní publicistiky a od roku 2014 v Redakci vážné hudby. Zabývá se hudební dramaturgií, kritikou i publicistikou. Pochází z Teplic, kde vystudoval gymnázium; je absolventem Institutu základů vzdělanosti UK, a oboru filosofie na FF UK v Praze.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.