Bienále opera 2003

Bienále Opera 2003 již po šesté nabízí divákům jedinečnou příležitost porovnat v Praze během ledna a února produkci všech profesionálních souborů stálých divadel, některých konzervatoří i obou akademií a dalších operních sdružení. Charakter přehlídky je do značné míry dán způsobem jejího financování: nejde o festival typu, který známe v divadelním oboru z Plzně či v Hradce Králové, kde vedení festivalu vybírá – a také platí – uváděné produkce. Na festivalu Opera mají právo vystoupit všechny profesionální soubory, které se tak stávají spolupořadateli a vystupují na festivalu bez nároku na honorář. Z toho pak vyplývá, že jsou to právě jednotlivé soubory, které rozhodují, jakou produkcí se chtějí prezentovat. Program festivalu tak vzniká jako konglomerát jednotlivých názorů vedení divadel, což má nesporně zajímavou vypovídací hodnotu o aktuálním stavu českého operního divadelnictví. Svědčí ale i o tom, že snaha o konzistentnější vymezení festivalu (dramaturgií, inscenačním stylem apod.), která se objevila při 4. a 5. ročníku v letech 1999 a 2001 zaměřených právě na operu jako hudební divadlo a vztah opery k přelomu tisíciletí, byla opět oslyšena. Vůle a energie, díky níž by festival mohl sehrát aktivnější roli, zatím ustoupila do pozadí. Letošní ročník tak nabízí českou i světovou klasiku s tituly zcela běžnými i méně konvenčními (Verdiho Loupežníci , Mascagniho Zanetto , Orffova Chytračka či Gassmannova La Contessina ), ale také soudobé novinky Klubu pro soudobou operu (Nejtek, Ivanovič), Viklického novou kompozici Oráč a smrt či operní miniatury J. F. Fischera, určené především školám. Podobně široká je škála inscenačních názorů od prosté kostýmní a scénické ilustrace po nastudování s intenzívním divadelním názorem.

Už z prvních čtyř lednových produkcí je zřejmá různorodost pojetí i úrovně. Komorní opera Orfeo se pod vedením Josefa Staňka pokusila oživit komickou Gassmannovu Contessinu z roku 1770. Bohužel tak činí bez dostatečně propracovaného hudebního nastudování, bez vtipu a nápadů nad rámec velkooperních klišé i bez brilantních pěveckých výkonů, které by přesvědčily o smyslu inscenace mimo turistickou zábavu k zámecké hostině. Vedle toho Mozartova Kouzelná flétna v provedení Pražské konzervatoře s velmi dobrým hudebním nastudováním Roberta Jindry a v režii Reginy Szymikové hýřila mladistvým elánem a zaujetím při minimu scénografických i kostýmních prostředků, ovšem maximálně využitých, dynamikou a vypointováním situací. Objevily se i talentované výkony – Lucie Mlynářová a Vojtěch Šafařík zvládali své role Královny noci a Sarastra nejen technikou zpěvu, ale obohatili je o intenzitu výrazu s propojením hereckých prvků.

Liberecký soubor Chytračkou a Gianni Schicchim vzbudil očekávání břitkého orffovského vtipu a pucciniovsky vytříbené grotesky. Hudební nastudování Martina Doubravského těmto požadavkům ne vždy dostálo zejména ve svižných ansámblech. Když sólistům bylo rozumět jen pramálo (třebaže se zpívalo česky) a režie Jana Štycha ml. „kořenila“ kašírovanou pestrost inscenaci holým zadkem vystrčeným z okna královského paláce a přepjatou, ale nedůslednou hereckou stylizací postav, výsledkem zůstal poněkud hrubozrnný stereotypní proud, z něhož se vyčleňovala půvabná árie Lauretty Christiny Vassilevy .

Pražskému Národnímu divadlu se pro Čertovu stěnu podařilo získat v Davidu Poutneyem prvořadou světovou osobnost. Z jeho režie je čitelný ucelený a detailně domyšlený inscenační názor se soustředěním na obraz stárnoucího muže, toužícího po lásce. Spornější už je výtvarné řešení kostýmů Johana Engelse v ruském stylu a satanský výklad Beneše a Raracha v ostře rudých kápích. Pod taktovkou Tomáše Hanuse zazářil především Roman Janál v titulní roli, ale i Jiří Sulženko jako Beneš/Rarach. Reflexi dalších operních produkcí uveřejníme v březnovém vydání.

Sdílet článek: