Kombinace Mozartovy Haffnerovy symfonie s Písní o zemi od Gustava Mahlera mohla působit v abonentním koncertu České filharmonie (6. 1.) v Rudolfinu překvapivě až nevydařeně. Eliahu Inbal nicméně dokáže pochybnosti svým univerzálně platným gestem překlenout. Nešlo prostě tentokrát o program z jedné hudební sféry, s jedním zaměřením a jednou náladou pro celý večer, ale o programy dva. Mozart vcelku potěšil, ale Mahler, jak se dalo čekat, přitáhl pozornost víc. A to přinejmenším díky sólistce – argentinsko-slovinsko-rakouské mezzosopranistce Bernardě Fink , jejíž niterný, hlasově a emocionálně ideální výkon v závěrečné dlouhé ztišené a mizející části Písně o zemi byl jednoznačně hlavním důvodem, pro který stálo za to na koncert jít. V první polovině této podivuhodné písňové symfonie ovšem stál za pozornost i vypjatý výkon tenoristy Stephena Gouda . Momentální šéfdirigent orchestru Mahlera uvádí poměrně často, ale nedá se říci, že by z jeho interpretačních koncepcí zůstávalo v mysli něco nezapomenutelného. Účinkování Bernardy Fink v paměti přetrvá.
